Euro zahajuje týden ve ztrátě proti dolaru. Pár krátce otestoval hranici 1,1700 EURUSD, poté část dolarových zisků odevzdal. Z měn regionu je ve ztrátě pouze forint. Koruna se posunula pod úroveň 25,40 za euro.

Proč berete méně než soused?

Listopadová intervence České národní banky za oslabení koruny sklidila porci kritiky, na niž tuzemská centrální banka nebyla zvyklá. Tábor kritiků byl bezprostředně po intervenci nebývale široký (dnes již tolik ne, neboť někteří z prvotních kritiků mezi tím dali bance za pravdu). Zahrnoval například jak odboráře, tak liberální ekonomy.

Českomoravská konfederace odborových svazů o opatření banky hovořila ústy své tiskové mluvčí jako o „problematickém“, přičemž upozornila, že „náklady tohoto opatření pocítí především domácnosti s nízkými a středními příjmy“. Petr Mach, liberální ekonom a šéf strany Svobodní, se tehdy s odboráři v hodnocení intervence v podstatě ztotožnil. Pravil, že intervence způsobí „ochuzení lidí o úspory vlivem vyšší inflace. Inflace prostě okrádá lidi o úspory a předpoklad centrální banky, že zdražení přiměje lidi více nakupovat, je lichý, když lidé už nyní často sotva vyjdou s penězi.“

Vzácná shoda odborářů s liberály poukazuje na nezpochybnitelnost jedné skutečnosti: zásahy centrální banky přerozdělují bohatství lidí. Otázkou prakticky zůstává jen to, jaká je míra a závažnost tohoto přerozdělování.

Představitelé centrálních bank, ať už současní či minulí, celkem pochopitelně tíhnou k marginalizaci této otázky. Ben Bernanke, exšéf americké centrální banky, označil při svém pondělním vystoupení v Dallasu za „poněkud přehnanou“ domněnku, že nekonvenční a rozmáchlá měnověpolitická opatření, k nimž se banka pod jeho vedením uchýlila, přispívají k rozevírání příjmových nůžek v americké společnosti. Bernanke tak čelí kritikům, kteří poukazují na skutečnost, že zásahy centrální banky, ať už v podobě programu dluhopisového odkupu nebo de facto nulových úrokových sazeb, přiživují v rámci nynějšího ekonomického oživení převážně jen ceny akcií a dalších cenných papírů. Jak známo, na kapitálovém trhu jsou obecně „zainvestováni“ spíše lidé majetnější, zatímco chudší a střední třídy zhodnocují své finance spíše prostřednictvím bankovních vkladů, pokud vůbec. Bernanke nepopírá, že majetní lidé, kteří jsou na kapitálovém trhu aktivní, si díky zásahům centrální banky polepšili. Jedním dechem ovšem dodává, že banka tak činila zcela záměrně, přesvědčena, že lepší kondice kapitálového trhu bude vzpruhou celé ekonomice, tedy i střední třídě a chudým.

Zatímco centrální bankéři, jak američtí Bernankeho typu, tak ti čeští z ČNB, tíhnou k bagatelizaci své role při umocňování příjmové nerovnosti ve společnosti, někteří jiní ekonomové naopak míní, že jsou jejími zcela klíčovými strůjci. Listopadovou intervenci ČNB by tato skupina ekonomů kritizovala obdobně, ne-li vyhroceněji, než tuzemští odboráři či Mach.

Dva z nich, Andreas Marquant a Philips Bagus, momentálně v Německu vydávají knihu „Warum anderen auf Ihre Kosten reicher werden – und welche Rolle Staat und Papiergeld dabei spielen“, jejíž název lze volně přeložit jako „Proč ostatní bohatnou na váš účet – a jakou roli v tom hraje stát a papírové peníze“. Podle Marquanta je jistá míra příjmové nerovnosti ve společnosti přirozená, jelikož lidé jsou různí; různě ambiciózní, různě leniví či naopak činorodí, různě novátorští, různě opatrní či naopak riskující atp. Vedle této přirozené příjmové nerovnosti však existuje nerovnost „umělá“, jejímž primárním zdrojem je měnová inflace a růst objemu peněz v ekonomice. Na obě tyto veličiny přitom mají určující vliv centrální bankéři.

Nově vytvářené peníze se totiž nedostávají ke všem ve stejný časový okamžik. Určitá skupina lidí s nimi disponuje „jak první“, tudíž ještě předtím, než se tyto peníze dostanou do oběhu a mohou se inflačně projevit. Ti, co se dostanou k daným prostředkům až jako další v pořadí, už musí počítat s vyššími cenami, které způsobily. Zjednodušeně, jedna skupina lidí tedy kupuje s novými penězi za staré, dosud nezvýšené ceny, zatímco jiná skupina lidí už kupuje s novými penězi za nové, zvýšené ceny. A kdo konkrétně bývá u nových peněz jako první, tázal jsem se před pár lety Jesúse Huerty de Sota, profesora politické ekonomie na Univerzitě krále Juana Carlose v Madridu. „No, všichni ti investiční bankéři, akcioví spekulanti, manažeři s opčními programy. I analytici či auditoři,“ odvětil. „Všichni tito lidé žijí z inflace.“

Podle Marquanta však k tomuto přerozdělování bohatství nedochází jen tehdy, když ceny viditelně stoupají, a míra inflace je tedy zřetelně kladná, ale také tehdy, když statistikové vykazují inflaci nulovou, či dokonce deflaci, tedy pokles cenové hladiny. „V ekonomice, kde stoupá produktivita práce běžného pracovníka, by ceny měly klesat,“ říká Marquant. Důvodem je fakt, že zvýšená produktivita vede ke snižování jednotkových nákladů výroby, což by se na konkurenčním trhu mělo odrazit i v nižší ceně příslušného produktu. „Když tedy ceny zůstávají víceméně stálé, dochází k obrovskému přerozdělování prostřednictvím vytváření nových peněz, jelikož běžný pracovník, navzdory své zvýšené produktivitě, nepociťuje žádný přínos.“

Podle ekonomů Marquantova typu by tedy ceny v každé ekonomice měly díky technologickému rozvoji a rostoucí produktivitě přirozeně klesat – přirozeným stavem je tedy deflace. To, že ve skutečnosti v řadě sektorů, potažmo v celé ekonomice pozorujeme mnohem spíše inflační než deflační tendence, je podle něj výsledkem právě měnové inflace a růstu objemu peněz v ekonomice, které vlastně plody zvýšené produktivity v jistých sektorech transferují do sektorů jiných. Do těch, které jsou o nových peněz „jako první“.

Nutno však dodat, že Marquant akcentuje takzvanou „dobrou“ deflaci, tedy přirozený pokles cen způsobený technologickým rozvojem. Nepochybně však existuje i deflace „špatná“, při níž ceny klesají ruku v ruce s hospodářským útlumem a nedostatečnou celkovou poptávkou, které nutí firmy a podniky osekávat náklady a propouštět. Právě v obavě z této „špatné“ deflace ČNB na podzim intervenovala. Někteří členové bankovní rady ČNB, například Vladimír Tomšík, stejně jako celá řada jiných ekonomů, jsou totiž přesvědčeni, že každá deflace je „špatná“. Nicméně přerozdělování, k němuž i ve jménu boje se „špatnou“ deflací dochází, je nezpochybnitelné. Kdo se zamýšlí nad tím, proč dosahuje menších příjmů než soused, měl by tedy porovnávat nejen svoji a sousedovu píli, pracovní nasazení, branži, v níž si na živobytí vydělává, ale také – a podle některých ekonomů hlavně – to, zda se do této branže nové peníze dostávají celkem rychle, nebo spíše až poté, co se v široké ekonomice již stačily inflačně projevit.  

Newsletter