Vezměte si kus papíru a zkuste napsat alespoň pět známých ekonomek. Kolik jste jich zvládli vymyslet bez podvádění? Joan Robinsonová, Janet Yellenová, Elinor Ostromová, a to je asi tak všechno. Ženy mají patrně problém s ekonomií. Anebo má ekonomie problém s nimi. Proč tato věda nemá svoji Marie Curie, to vysvětluje ve svém článku na NewStateMan.com Frances Weetmanová.
Donna K. Gintherová a Shulamit Kahnová ve svém paperu z roku 2014 zjistily, že produktivita žen a mužů (měřená počtem publikovaných akademických článků) se v drtivé většině akademických oborů příliš neliší. Avšak neplatí to o ekonomii, kde jsou muži mnohem úspěšnější. A i podle jiných měřítek se zdá, že tento obor ženám příliš nepřeje.
Jména jako Keynes, Hayek nebo Marshall znají i ti, kteří ekonomii nikdy nestudovali. A ti, kteří ji studovali, dokážou bez větších problémů vyjmenovat klidně deset nositelů Nobelovy ceny za ekonomii. A víte, kolik se mezi těmito 76 jmény nachází těch ženských? Pouze jediné – Elinor Ostromová, která tuto cenu obdržela v roce 2009 za „analýzu ekonomického řízení, zejména společného vlastnictví“.
A i tak se zdá, že tato ekonomka jako by Nobelovu cenu obdržela za nějaký jiný obor. Její výzkum v oblasti kolektivní správy přírodních zdrojů – a zejména pak jeho závěry – se totiž poučkám tradiční ekonomie tak trochu vymykají. Zatímco z pohledu neoklasické logiky, kde všichni lidé sledují výhradně své vlastní zájmy, vede kolektivní vlastnictví nevyhnutelně k plýtvání zdroji a situaci zvané jako tragédie obecní pastviny, závěry Ostromové implikují, že kolektivní správa úzké skupinky zainteresovaných osob, kteří majetek společně vlastní a spravují, může být efektivnější než dva tradiční ekonomií nabízené extrémy – zestátnění či zprivatizování.
Ekonomie diskriminace: Krása vs. ošklivost – Roklen24.cz https://t.co/481GC3MITZ prostřednictvím @roklen24 #economy #GaryBecker #beauty pic.twitter.com/CFp6jF7Bn8
— Roklen24.cz (@roklen24) 17. května 2017
Podle Frances Weetmanové vytváří mainstreamová ekonomie modely, které jsou ve své podstatě sexistické. Jakožto ideál lidského chování je prezentován neoklasický model homo economicus (člověk ekonomický), který popisuje dokonale racionální bytost, jejíž veškeré jednání je motivováno výhradním cílem maximalizovat svůj užitek, tj. naplnit své vlastní potřeby. Při veškerém svém rozhodování tedy porovnává náklady a výnosy jednotlivých alternativ, přičemž k řešení těchto „optimalizačních“ úloh používá matematiku.
Dle Weetmanové tedy není žádných pochyb, že homo economicus není žádná teoretická bytost, nýbrž muž, jehož nemilosrdné soutěživé chování je „stereotypně poháněno testosteronem“, přičemž i „jeho rozsáhlé využívání matematiky je považováno za mužské.“ V souvislosti s tím cituje cambridgeskou ekonomku Victorii Batemanovou:
„Otázky, na které ekonomové chtějí odpovědět, nástroje, které při hledání odpovědí používají (to je primárně matematika, nikoli aplikovaný výzkum), standardní předpoklady, které při tom používají (že lidé nemají emoce a jsou sobečtí) a věci, které se rozhodnou měřit, odrážejí tradiční a stereotypní mužský způsob pohledu na svět.“
Ekonomie tak místo toho, aby vysvětlovala chování lidí, vysvětluje chování mužů. Člověk je zde popisován pouze prostřednictvím orientace na svůj cíl, který je explicitně popisován jako nejvyšší uspokojení, avšak implicitně často vnímán jako nejvyšší finanční zisk, bez komplikací, jako jsou emoce, zásady či osobnost. Člověku ekonomickému chybí jakýkoliv morální či etický aspekt, přičemž společenství lidí jako by bylo jejich pouhou agregací bez vzájemných vztahů a sdílených hodnot. A to je podle Weetmanové „analýza chování mužů, prováděná muži a pro muže“.
