O ekonomických efektech pandemie COVID19 slýcháme ve veřejném prostoru často. Ze strany soukromých subjektů proudí zprávy o rekordních zásobách na spořících účtech, skokově narostlá sektorová nezaměstnanost je po prvotním šoku pozvolna vyrovnávána růstem pracovních míst v jiných odvětvích a ČNB ve svém květnovém vyjádření očekává historický meziroční růst HDP ve druhém kvartálu tohoto roku. Tyto na první pohled optimistické zprávy v sobě ale skrývají rostoucí riziko globálních rozměrů. Jakub Jedlinský, který zpracovával svou disertační práci v Londýně pod vedením jednoho z nejvýznamnějších ekonomů dnešní doby Steva Keena, identifikoval při práci s makroekonomickými modely riziko, kterému se pravděpodobně nebudeme schopni vyhnout – a nezbyde nám než hledat možnosti, jak zmírnit jeho dopady.
Zavřené továrny a přesuny kapitálu
Začátek vypadá jako z klasické učebnice makroekonomie. Pandemie Koronaviru s sebou napříč regiony přinesla vlnu vládních opatření, které drastickým a náhlým způsobem omezily výraznou část globální nabídky. Befelem byly zavírány nejen podniky každodenního života jako kavárny a restaurace, ale továrny i doly. Ta místa, která se zásahu ze strany vládnoucích mocností vyhla, musela pak často k přerušení činnosti sáhnout sama z hygienických důvodů, kvůli náhlému poklesu poptávky po jejich zboží či službách nebo prostě proto, že nebyla schopna nadále svá fungování personálně uživit.
Vzhledem k narůstajícímu množství lidí, kteří skrze výše zmíněná opatření přišli částečně nebo úplně o zdroje příjmů, začaly vlády (resp. centrální banky) sahat ke kvantitativnímu uvolňování a skrze uvolněnou měnovou politiku kompenzovat finanční ztráty jednotlivců. Těmito kompenzacemi způsobené pozvolné nafukování ceny aktiv (nemovitostí, akcií) zapříčinilo, že lidé si navzdory ne zcela příznivé globální situaci připadali čím dál bohatší. Cena jejich aktiv a majetku rostla a obvyklý strach spojený s hrozícími existenčními problémy se nedostavoval – naopak, namísto omezení výdajů soukromé subjekty svou poptávku po kapitálu zvyšovaly (například v České republice tak bylo za rok 2020 poskytnuto rekordní množství hypoték). K uvolněné monetární politice se navíc přidává i expanzivní fiskální politika – jen do americké ekonomiky proudily díky stimulačním balíčkům podepsaným Trumpem i Bidenem podpory ve výších bilionů dolarů. Rozum pak téměř zůstává stát nad faktem, že v letech 2020 a 2021 bylo vytvořeno a do oběhu vpuštěno 24 % – 30 % všech historicky vytištěných dolarů.
Zvyšující se úspory na bankovních kontech nemohly nicméně změnit nic na tom, že světem zmítala nejnáročnější pandemická situace za posledních několik desítek let, což mělo negativní efekt na spotřebu lidí jako takovou. Důvody pro to jsou zcela praktické – lidé sice měli na účtě relativně dost peněz (lidstvo jako takové důsledkem COVID pandemie nezchudlo, ačkoliv je pochopitelné, že se kapitál přelil v rámci sektorů), nicméně, jak správně postřehl Cochrane, nebyla vůle ani mnoho způsobů je utrácet.
Značná část kapitálu namísto toho putovala do investičních aktiv – akcií, dluhopisů, kryptoměn. Investování je zejména v USA díky širokému spektru mobilních aplikací extrémně jednoduché, a tak není divu, že úspory američanů často končily na účtech v prostředí Revolutu, Robinhoodu nebo třeba Coinbase (podle informací burzy Gemini dnes kryptoměny vlastní 14 % všech Američanů). To bylo jedním z hlavních důvodů raketového nárůstu cen téměř všech kryptoaktiv v prvním kvartálu roku 2021, který vyhnal cenu bitcoinu až za hranici 60,000 USD za minci.
Peníze jsou – ale co s nimi?
Počátek rozvolňování původních restriktivních opatření, mizící komplikace spojené s turismem a rostoucí optimismus lidí v naději, že tato vlna lockdownů byla skutečně tou poslední, mají za následek postupné přesouvání peněz z trhu finančních aktiv do reálné ekonomiky. Se zlepšující se situací je možné cestovat a utrácet peníze, a tak se lidé hromadně zbavují nakoupených akcií a kryptoměn, což pochopitelně snižuje i jejich cenu. Částky na běžných účtech tak bobtnají – ale co si za ně koupit?
Ekonomicky řečeno, potkávají se zde efekty dvou šoků – nabídkového šoku z období prvních lockdownů, kdy byla skokově snížena nabídka, a poptávkového šoku způsobeného přílivem kapitálu do reálné ekonomiky. Dochází tedy, jednoduše řečeno, k nezanedbatelnému převisu poptávky nad nabídkou – lidé mají peníze, které ale nemají za co utratit. Dopadům tempa vytváření nových peněz, které je historicky nejvyšší od konce druhé světové války, přitom rozhodně nepomohlo ani zablokování dopravního kanálu v Suezském průplavu, který zdržel dopravu a v důsledku zvýšil cenu už tak nedostatkových a masivně poptávaných materiálů a zboží.
Dominance poptávky nad nabídkou logicky ústí ve zvyšování cen takřka všeho zboží. Ačkoliv to zveřejňované indexy poměrně schopně maskují (například v rámci CPI EU – spotřebitelského indexu předávajícího informaci o průměrných cenách – není kalkulováno s cenami nemovitostí), reálná inflace roste čím dál větším tempem. Důkazem o tom nejsou pouze stále zvyšující se ceny nemovitostí, ale zejména ceny materiálu. Kdo je ve svém podnikání závislý například na dodávkách dřeva, kovů nebo třeba plastového granulátu, zaregistroval v posledních měsících nárůsty nákupních cen v řádech desítek, v některých případech i stovek procent. Tyto nárůsty byly způsobené kritickým nedostatkem surovin. Zvyšuje se cena ropy, což má za následek zdražování takzvaného fixního (výrobního) kapitálu, rostou ceny kontejnerů a dopravy a přes tyto aspekty rostou v konečném důsledku i spotřební ceny.
Tato informace neunikla ani největším vládním a nadvládním institucím, které se jí cíleně snaží zamaskovat, aby udržely stávající mašinerii v chodu. Nově zveřejněné údaje FEDu brutálním způsobem stávající inflaci podhodnocují a skrze manipulaci s čísly i tendenční výběr dat pro zpracování analýz jakoby ignorovaly fakt, že globální ceny všeho nezastavitelně rostou. Sběr dat navíc nereflektuje červen, během něhož inflace očividně zrychluje.
Dobrá zpráva je toto nicméně pro svět kryptoměn. Rostoucí inflace vyvolává potřebu tzv. zahedgování (zajištění se proti riziku, v tomto případě spojenému se ztrátou hodnoty peněz způsobenou jejich rostoucím množstvím v oběhu). K takovému zahedgování může dojít prostřednictvím cenných kovů, akcií (ačkoliv v tomto konkrétním případě se zrovna akcie nedají považovat za významné zajištění), nebo právě kryptoměn. Odborníci na kryptoměny se proto domnívají, že se zářijovým vydáním nových informací o aktuálním stavu inflace bude zahájen další růst jejich ceny, který může trvat zhruba do konce roku.
Když neviditelná ruka nestačí
Jak si s tím vším má globální ekonomika poradit? Za standardní situace by problém dokázaly vyřešit vyrovnávací tržní mechanismy. Převis poptávky nad nabídkou vytváří přirozeně velmi dobré prostředí pro investice – výstavbu a modernizaci dolů pro těžbu kovů, rafinerií, továren na tvorbu plastového granulátu apod. Takové investice by vedly k růstu na straně nabídky a k celkovému růstu potenciálu ekonomiky.
Covid ale není standardní situací a za standardní nelze ani zdaleka považovat ani monetární a fiskální opatření, která jsou zmíněna v první části článku. Zjednodušeně řečeno, měnový šok byl tak velký, že i v samotném sektoru výrobního kapitálu vzroste poptávka po kapitálu. Jakkoliv může být tento koncept matoucí, jedná se v podstatě o velmi jednoduchý princip – aby mohly továrny rozšiřovat své kapacity, potřebují adekvátní stroje. Stroje potřebují ropu, kvůli nedostatku ropy je třeba rozšiřovat rafinerie… kapitálový sektor tak nemůže zvýšit svou nabídku, aby zároveň nešponoval i poptávku a dostává se tak do spirály, která je způsobena právě velikostí onoho úvodního šoku.
Na tento poznatek přišel Jakub Jedlinský při dokončování své disertační práce v roce 2018, ve které zkoumal měnový systém EU. Pomocí využití tzv. stock-flow konzistentního SFC modelování simuloval změny v měnovém systému EU. Ve všech případech, ve kterých do měnového systému vstupoval větší měnový šok (přechod na Bitcoin jako univerzální platidlo, odpuštění všech dluhů, zavedení univerzálního příjmu) došlo k uvaření ekonomiky v důsledku vzniku bubliny v kapitálovém sektoru. Takový koncept je v přirozeném tržním prostředí dosud nepopsaný.
To, že by kapitálový sektor ve smyslu tvorby kapitálu jako výrobního faktoru vytvářel bublinu (situaci kdy lidé investují kvůli růstu cen, který standardně indikuje, že se to vyplatí), je možné. Pozorovat jsme to mohli například v případě SSSR, který z těchto důvodů také ekonomicky zkolaboval (kvůli centrálnímu plánování vytvářel Sovětský svaz více kapitálu ve formě těžkého průmyslu, než bylo třeba). Čínská lidová republika podobný problém řeší vývozem kapitálu do Afriky, podobně jako koloniální velmoci v minulých staletích. Tržní ekonomika by takové situaci měla ale prostřednictvím tržních signálů zabránit. Jakub Jedlinský nicméně prostřednictvím svých modelů a s využitím konzultací Steva Keena, vítěze Revere Award za nejpřesnější předpověď Velké recese v roce 2008) spočítal, že měnové šoky větších rozměrů, jaké jsme mohli pozorovat v posledních měsících, způsobí pozitivní zpětnovazební křivku a volný trh nedokáže zabránit vzniku spirály, ve které si nabídka vytváří vlastní poptávku (namísto poptávky spotřebitelů) a cena kapitálu se exponenciálně zrychluje – situaci, ke které by v případě mírných měnových šoků nemohlo dojít.
Připravme se na krizi – a buďme za ni rádi
I tato veskrze pesimisticky vyhlížející realita všedního dne má svá řešení, která se pravděpodobně nebudou těšit velké popularitě mezi běžnými spotřebiteli. Pro záchranu světové ekonomiky budou ale nezbytná. Centrální banky světa by měly co nejdříve šlápnout na brzdu a způsobit tak krizi, která už tu stejně dávno měla být – zakrývat monetární expanzí dopady pandemické krize a věřit, že po roce globálního lockdownu nedojde k propadu ekonomiky, by bylo naivní a hloupé.
Centrální banky budou muset zvýšit úrokové sazby, aby tím zabránily přehřátí, zbrzdily inflaci a stabilizovaly ji na únosné úrovni a v důsledku zvýšily cenu peněz. Až poté bude čas zastavit se, spočítat a odepsat ztráty.
FED se podle svého vyjádření k takovému kroku chystá koncem roku 2023, což působí vzhledem k dynamice dění posledních dní spíše jako výsměch, než jako adekvátní reakce. Česká republika je oproti tomu podstatně rychlejší – ve středu 23.6. oznámila Centrální banka zvýšení úrokových měr. Růst ceny koruny, který to zřejmě způsobí, není sice nejlepší zprávou pro obchodníky s kryptoměnami, které jsou obchodovány proti americkému dolaru, je to ale jednoznačně rozumný krok. Problém inflace je však samozřejmě globální a pokud se Spojené státy budou skrze politiku ožebrač svého souseda snažit dostat z krizového období prostřednictvím inflace, sebeodpovědnější chování malých izolovaných států světové ekonomice nepomůže.
Události nadcházejících dnů by tak pro Českou republiku mohly být méně bolestivé, než pro zbytek světa, ani tak ale nebude vyhráno. Dovoz sice zlevní, stále se ale bavíme o spirále, která exponenciálně zvyšuje cenu vstupů po celé planetě. V problémech budou některé firmy i samotný dolar – a o to větší význam budou investice do kryptoměn v následujících týdnech mít.
Autoři: Jakub Jedlinský, Petr Klement (Altlift)
Ing. Mgr. Jakub Jedlinský Ph.D. vyučuje o měnových systémech se zaměřením na alternativní měny na VŠE. Od roku 2013 se věnuje problematice kryptoměn jako makroekonom a investor. Na toto téma přednáší rovněž mimo akademické prostředí a spolupracuje se soukromým sektorem. Je spoluzakladatelem společnosti Altlift s.r.o., která se zabývá krypto poradenstvím a aplikací DLT. Je rovněž technologickým expertem iniciativy Blockchain Republic. Má zkušenosti s nastavováním monetárních řešení v herních prostředích. Věnuje se testování fungování peněz pomocí konstrukce disekvilibriálních dynamických modelů, což se naučil během výzkumné stáže na Kingston University London pod vedením Prof. Stevea Keena.
Petr Klement je absolvent oboru Brand management and marketing communication na SDU v Dánsku. Specializuje se na mezinárodní marketing a obchod, branding a online. Ve volném čase se zajímá o technologie, věnuje se hudbě a sportu.
