Koruna se v ranních hodinách pohybuje poblíž 26,70 EURCZK a po úterních ztrátách tak nadále konsoliduje V dopoledních hodinách nás nečekají žádná důležitá data z ekonomického kalendáře Crowdfundingová platforma Fundlift představuje novou kampaň. Společnost Hypo na míru poptává tři miliony korun na rozšíření týmu a na vývoj nových technologií. Více informací ZDE.

Proč jsou hotely v New Yorku drahé a ošklivé?

Kdo z ekonomů dnes neřeší příjmovou nerovnost, ten jakoby nebyl. Prý za ni může trh a nespoutaný kapitalismus. Ehm. Takže se vymýšlejí nové regulace, které mají nerovnost potlačit. Přitom to jsou právě regulace – ty, co už dávno existují – , které rozevírání příjmových nůžek podněcují.

Už je to víc než rok. V New Yorku jsem se loni začátkem listopadu účastnil tamního proslulého maratónu. Z Čechů jsem nebyl sám. Vlastně jsme tvořili asi dvacetihlavý tým. Když týmově, tak týmově. Rozhodl jsem se, že místo dražšího sólo pokoje budu hotelové ubytování sdílet s  krajany. Takže hotelový pokoj uprostřed Manhattanu jsem nakonec po tři noci obýval se třemi dalšími sportovci. Ze všeho nejvíc to připomínalo vojnu. A také saunu. Propocené sportovní úbory, promáčená běžecká obuv (to víte, listopad v New Yorku…), to vše bylo rozprostřeno po stísněném pokojíku. Smrádek. Zatuchlo.

Ale nestěžuji si. Tušil jsem, že podmínky budou spartánské a dobrovolně se pro ně rozhodl. Smrádek, zatuchlo a čtyři chlapi na pár metrech čtverečních mě alespoň dovedli k úvaze nad stavem realitního trhu v New Yorku. Už jsem v tom městě nocoval v celé řadě hotelových pokojů. Ty na Manhattanu jsou často až titěrné. Pokud pochopitelně nepočítám hotel typu Waldorf-Astoria. Jenže běžný hotel, a to třeba i čtyřhvězdičkový, je mnohdy spíše jakousi kobkou ve výšinách, s výhledem do nevábného světlíku či vnitrobloku. V málokterém velkoměstě světa mají tak ošklivé hotelové pokoje jako v New Yorku. Když si k ošklivosti připočteme ještě poměrně vysokou cenu ubytování, dostáváme jeden z vůbec nejhorších poměrů cena/kvalita. Proč?

Las Vegas vs. New York

Ed Glaeser z Harvardu, přední světový expert na ekonomii měst („urban ecomomics“), v roce 2005 společně s kolegy publikoval v Journal of Law and Economics studii, která se přímo ve svém názvu táže obdobně: „Proč je Manhattan tak drahý?“ Je jasné, že ve městě typu New Yorku chce bydlet spousta lidí. Mají větší šanci, že tam seženou dobře placenou práci. Mohou vybírat z nepřeberného množství služeb a kratochvil. Jenže vysoká poptávka po bydlení ještě nemusí nutně vést k drahému bydlení. V takovém Las Vegas se počet obyvatel mezi lety 1980 a 2000 takřka ztrojnásobil, ale střední cena bydlení se tam ani nepohnula. V jedné třetině amerických měst, která v daném období rozšiřovala zástavbu stejně nebo rychleji v porovnání s celonárodním průměrem, pak reálná střední cena bydlení dokonce klesla. Tak proč? Proč je New York – a zvláště Manhattan – tak drahý? Ceny totiž pochopitelně nejsou jen o poptávce. Ale také o nabídce.

            Bývaly časy, kdy i v New Yorku nabídka bydlení držela ceny dole. Navzdory rostoucí poptávce. Například během jediného roku 1960 bylo vydáno povolení k výstavbě třinácti tisíc nových bytových jednotek. Pro srovnání, během celých devadesátých let už bylo vydáno v souhrnu jen 21 tisíc takových povolení. Jinými slovy, nabídka bydlení reaguje zhruba od sedmdesátých let stále těžkopádněji na rostoucí poptávku. Týká se to i některých dalších amerických velkoměst, třeba Bostonu nebo San Franciska. Zmíněný Glaeser i s kolegy zdůvodňují nepružnou nabídku nikoli technologickými omezeními či nedostatečnou úrovní konkurence ve stavebnictví, ale stále restriktivnějším regulatorním prostředím. Selhává stát (příp. komunál), ne trh. Jak navíc uvidíme dále, nejde o žádnou maličkost. Citelný nárůst cen bydlení na mnoha zhusta regulovaných místech světa (pochopitelně nejen v New Yorku a některých dalších amerických městech) zásadně přispívá k růstu světové příjmové nerovnosti. Ten je však mnohdy – třeba Pikettym a spol. – vykládán naopak jako „selhání trhu“.

V jiné své studii, nazvané „The Impact of Zoning on Housing Affordability“ (vyšla v roce 2003 v Economic Policy Review, periodiku newyorské pobočky americké centrální banky), Glaeser společně s kolegou Josephem Gyourkoem zjišťují, že ve většině amerických měst se ceny bydlení historicky vyvíjejí ruku v ruce s náklady stavební výstavby. V některých městech, včetně těch nejlidnatějších, jako je New York, San Francisco nebo Los Angeles, se však ceny bydlení pohybují vysoko nad stavebními náklady. Počet míst, kde se ceny takto „utrhly ze řetězu“ přitom stále narůstá. Toto „utržení ze řetězu“ přitom neplyne z toho, že by se „mamonářští“ majitelé nemovitostí už zcela utrhli zdravému rozumu. Ne. Plyne naopak z toho, že se zjevně stále méně rozumu dostává iniciátorům regulačních opatření.  

Regulace nemovitostního trhu jsou v mnoha amerických městech zejména od sedmdesátých let stále více svazující. Třeba památkově chráněné části New Yorku, stejně jako k nim přilehlé čtvrti, vykazují citelně vyšší ceny pozemků a bydlení. Krajně omezující jsou také třeba nařízení ohledně maximální výšky budov, environmentální a mnohé další regulace. Celková délka procesu získávání stavebního povolení citelně narůstá. V přeregulovaných místech se méně staví, a celková nabídka bydlení tam tudíž mnohem těžkopádněji reaguje na změny v poptávce. Výsledkem je růst cen stávajících nemovitostí. Jejich majitelé si mnou ruce. Jsou to často právě oni, kteří na komunální úrovni prosazují silně restriktivní opatření, která je samotné chrání před „živelností“ trhu a před novou konkurencí. 

Tvaroh a mák

Růst cen bydlení je zcela zásadní z hlediska celé dané ekonomiky. Každou ekonomiku si přitom lze představit jako tvarohovo-makový koláč. Tvarohovou část představuje všechno to, co vytváří lidská práce. Makovou pak to, co vyrábí stroje, v širším smyslu slova „kapitál“. Kapitálem jsou pochopitelně třeba i budovy. Podle Pikettyho a spol. dnes pozorujeme nárůst příjmové nerovnosti hlavně proto, že se příjem za lidskou práci zmenšuje. Lépe řečeno, zmenšuje se tvarohová část koláče. Příjmy z práce představují stále menší podíl na celkovém příjmu ekonomiky, tj. na onom koláči. Naopak, podíl makové části, tj. podíl příjmu z kapitálu, narůstá. Takže vlastníci kapitálu (kterých je pochopitelně méně než těch, kteří se živí vlastní prací) umocňují své příjmy – dále bohatnou. Ti, co se živí svojí prací, chudnou. Alespoň tedy relativně. Zkrátka a dobře, příjmové nůžky se rozevírají. A do budoucna prý i dále budou, varují Piketty a spol. Pokud tedy nezasáhnou vlády a nezačnou masově přerozdělovat, např. prostřednictvím značného navýšení zdanění bohatých.

Opravdu, podíl příjmů z práce se kv posledních letech snižuje, v USA zvláště patrně po roce 2000. Stále menší část pomyslného koláče je tvarohová. Takže podíl makové části se nutně zvětšuje. Mají tedy Piketty a spol. pravdu?

Představme si nyní makovou část tak, že se skládá ze dvou druhů makových zrnek. Pro jednoduchost: velkých a malých. Velká zrnka, to jsou výnosy kapitálu ve formě nemovitostí. Malá zrnka jsou stroje, „produktivní kapitál“, resp. výnos, který generují. Podíl příjmu produktivního kapitálu na celkovém příjmu ekonomiky stoupl od roku 1980 jen nepatrně. Jinými slovy, podíl malých makových zrnek v koláči je už několik desetiletí zhruba stejný. To ale znamená jediné. Pokles podílu příjmu z práce na celkovém příjmu ekonomiky nastává z opravdu velké části čistě proto, že narůstá podíl velkých makových zrnek. V koláči je méně tvarohu a více máku – ale v podstatě jen díky nárůstu podílu velkých makových zrnek. Takže podíl pracovního příjmu klesá v zásadě proto, že narůstá podíl příjmu z kapitálu ve formě nemovitostí (to vše dokládají Jason Furman a Peter Orszag ve své prezentaci z října 2015, nazvané „A Firm Perspective on the Role of Rents in the Rise in Inequality“). Příjmové nůžky se tedy rozevírají z podstatné části proto, že narůstají příjmy majitelů nemovitostí. Jak ale už víme, tyto příjmy narůstají hlavně kvůli stále striktnějším regulacím v nemovitostní oblasti.

Neviditelný plot

Z dosud uvedeného plyne mimo jiné to, že pokud by byli Piketty a spol. vyslyšeni, a bohatí vskutku vysoce zdaněni, půjde o vytloukání klínu klínem. Stát bude jednou regulací (tj. zvýšením daní) napravovat to, co spáchal jiným svým zásahem do trhu (tj. přespříliš striktní regulací nemovitostního trhu). Striktní regulace v oblasti nemovitostí ale podněcují rozevírání příjmových nůžek ještě z jiného důvodu. Vysoká cena nemovitostí v regulovaných oblastech totiž pochopitelně odrazuje lidi s nízkými příjmy. Ti tak ztrácí množnost žít v oblastech, které vykazují poměrně vysokou úroveň sociální mobility. Právě velká města totiž potenciálně poskytují těm poměrně chudým nejvíce příležitostí (mnohem více než venkov nebo maloměsto) vyšplhat na společenském žebříku o notný kus výš. Píše o tom Raj Chetty s kolegy ve studii „Where is the Land of Opportunity? The Geography of Intergenerational Mobility in the United States“, publikované v roce 2014 v The Quarterly Journal of Economics. Vysoké ceny nemovitostí ovšem představují jakýsi neviditelný plot. Plot, který chrání „území bohatých“.

Co hůř, vysoké ceny nemovitostí ve městech, jako je New York nebo San Francisco, způsobují obrovské ztráty celé americké ekonomice. A zdaleka nejen ztráty způsobené rozevíráním příjmových nůžek. Zmíněná města a jistě i mnohá další lze totiž vnímat jako jakási nervová centra ekonomiky. Na geograficky stále poměrně malém území (alespoň tedy vzhledem k celkové rozloze světadílů) se přirozeně shromažďuje nejvíce informací, nejvíce know-how, nejvíce kvalitního lidského kapitálu.  Je kýžené, aby z toho těžilo co nejvíce dalších lidí. Tedy aby se ona nervová centra dále rozrůstala. Aby disponovala ještě větším objemem informací, know-how či lidského kapitálu, které pochopitelně zásadně podněcují hospodářský rozkvět. Pokud by nebylo striktní regulace, žilo by dnes v New Yorku či San Francisku mnohem více milionů lidí. Nejen žilo, ale i pracovalo. Vlastně by stačilo v obou městech redukovat restrikce nemovitostního na úroveň běžnou ve většině měst USA, aby se hrubý domácí produkt Spojených států zvýšil o téměř deset procent! To pro změnu spočítali Chang-Tai Hsieh a Enrico Moretti ve studii „Why Do Cities Matter? Local Growth and Aggregate Growth“, vydané v roce 2015 pod hlavičkou amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum.

Omezení geografické mobility pracovníků však nemají na svědomí jen regulace nemovitostního trhu ústící ve vysoké ceny realit či pozemků. Negativní roli sehrává i další vládní regulace. Nejrůznější pracovní povolení a licence. Celá desetiletí narůstá v USA počet pracovníků, pro výkon jejichž povolání je nutná licence nebo nějaká forma certifikace. Ve druhé polovině dvacátého století narostl podíl povolání, která vyžadují některou z licencí nebo certifikací udělovaných jednotlivými státy USA, z pěti procent počátkem padesátých let na 25 procent v roce 2008. Pokud započteme i licence udělované na obecní nebo federální úrovni, činí daný výsledný podíl z roku 2008 dokonce 29 procent. K uvedeným číslům dospívají Morris Kleiner a Alan Krueger ve studii „Analyzing the Extent and Influence of Occupational Licensing on the Labor Market“, publikované v roce 2013 v Journal of Labor Economics.

Licence či certifikace se v rámci USA nezřídka liší stát od státu. To pochopitelně ztěžuje geografickou mobilitu pracovníků. Částečně narůst zmíněného podílu plyne přirozeně z toho, že s rozvojem ekonomiky stoupá počet pracovníků v oborech, které povolení vyžadují. To se týká například zdravotnictví. Na druhou stranu, zdaleka ne všechny licence a certifikáty sledují bohulibý účel typu vyšších hygienických nároků v oblasti zdravotnictví. Řada z nich je prolobbována stávajícími aktéry v tom či onom byznysu převážně jen proto, aby zvýšila bariéry vstupu do odvětví potenciální konkurenci.

Chce to více trhu

Opatření omezující geografickou mobilitu limitují mobilitu sociální, neboť lidé mají ztížené podmínky stěhování se do nervových center ekonomiky. Právě v nich by našli nejslibnější příležitosti, jak šplhat po společenském i příjmovém žebříku výše. Kromě limitované geografické mobility – jejíž míra v USA pod vlivem zmíněných opatření setrvale klesá dlouhá desetiletí –, omezují sociální mobilitu i regulace nemovitostního trhu. Ty mají zejména v některých oblastech, jako je New York nebo San Francisco a okolí, stále tíživější dopad na celou ekonomiku. Výsledkem je růst příjmové nerovnosti. Bohatí si lobbingem u vlády – ať už na komunální, státní, či dokonce federální úrovni – prosazují opatření, která je chrání a vytváří jakási ghetta obehnaná neviditelným plotem. Plotem vysokých cen nemovitostí, na které chudší vrstvy prostě nemají. Bohatí bohatnou a chudí jsou vládními regulacemi – prosazenými začasté právě na popud bohatých – připravováni o příležitost zbohatnout. Příjmové nůžky se rozevírají. Přitom řešení se zdá být nasnadě: méně regulací a více opravdového trhu. Jedině na opravdovém trhu – tak jako třeba při maratonu, kdy všichni vybíhají ze stejné startovní čáry – nedochází k nemístnému, zlobbovanému zvýhodnění určitých skupin či jednotlivců.

Zkrácená verze článku vyšla v tištěném magazínu Finmag.

Newsletter