Proč se stále diskutuje o povinné certifikaci zpracovatelů elektroodpadu?

Povinná certifikace zařízení na zpracování elektroodpadu se dostala do povědomí široké odborné veřejnosti díky projednávání nového balíčku odpadových zákonů v Poslanecké sněmovně. Paní poslankyně Eva Fialová na jednání Výboru pro životní prostředí představila a následně prosadila pozměňovací návrh, který se navzdory odbornému názoru zpracovatelského průmyslu i závěru studie Evropské komise, snaží do zákona implementovat povinnost certifikace zpracovatelů elektroodpadu dle technických standardů. Veřejným tajemstvím je fakt, že uvedenými normami jsou CENELEC normy řady EN 50625, resp. ČSN EN 50625, a EN 50614, včetně příslušných technických specifikací.

Bez uvedené certifikace není zpracovatel oprávněn odpadní elektrozařízení zpracovávat a recyklovat. Tato změna bude mít zásadní dopad na zpracovatelský průmysl v České republice. Již dnes je jasné, že významné množství malých a středních zpracovatelů tuto změnu nepřežije a dojde k výraznému zmenšení trhu, úbytku konkurence a výhodu získá několik málo současných velkých zpracovatelů, kteří vytvoří monopolistické prostředí, které zaplatíme my všichni. My všichni – jako spotřebitelé při nákupu nových výrobků formou příspěvku na budoucí recyklaci (tzv. recyklační poplatek).

V této souvislosti se ozvala řada zpracovatelů elektroodpadu, kteří na chráněných pracovních místech zaměstnávají zdravotně hendikepované spoluobčany. Tyto subjekty, dříve označované jako tzv. chráněné dílny, se právem obávají o svoji existenci, neboť splnění navrhovaných podmínek stanovených nad rámec zpracování jiných druhů ostatních či nebezpečných odpadů, považují za přinejmenším problematické. Například pouze náklady spojené s povinnou certifikací, její následnou obnovou v pravidelných intervalech a úpravou technologického procesu nad rámec „Best Available Technologies“ pro ně představují zátěž, kterou nemohou unést. V důsledku toho řada znevýhodněných a postižených spoluobčanů skončí v řadách nezaměstnaných. Podobný krok by od poslankyně Fialové by čekal málokdo. Nejen, že coby odpadový hospodář si důsledky svého pozměňovacího návrhu musí plně uvědomovat, ale jako členka Výboru pro sociální politiku musí vnímat jeho rozsáhlé negativní sociální dopady.

V minulém týdnu se objevila informace, že pod tlakem všeobecné kritiky došlo k úpravě zmiňovaného pozměňovacího návrhu. Jistě k potěšení autorů úpravy pozměňovacího návrhu se některé, zejména politické subjekty, začínají tvářit přívětivěji. Ale není to spíše Pyrrhovo vítězství?

Na první neznalý pohled to vypadá, že úpravou pozměňovacího návrhu došlo k úpravě podmínek, které rozmělňují náklady zpracovatelů na obnovování autorizace. Došlo totiž k prodloužení doby použití získaného certifikátu o jeden rok, navíc s platností až od třetího čtvrtletí 2023. Tak proč jsou zpracovatelská zařízení znající detailně podstatu celého problému a plně chápou smyl a důsledky navrhované právní úpravy z provedené úpravy spíše v šoku? Protože se pro ně touto změnou nezměnilo vůbec nic. Jak je to možné? Protože „koza se nažrala, a certifikace zůstala celá,“ včetně všech negativních dopadů a nulové přidané hodnoty pro životní prostředí a druhotnou surovinu.

Pojďme si nalít čistého vína… a přiložit pár faktů

Jak má vlastně probíhat proces akreditací? Po celé Evropě existují desítky akreditačních společností, které obdobně jako Český institut pro akreditaci (ČIA) provádějí akreditace organizací, které následně certifikují firmy podle mezinárodních technických standardů. Proč je tedy v návrhu zákona odkaz pouze na ČIA, když v rámci Evropy existují desítky akreditačních agentur, jejichž pověst a zkušenosti jsou daleko významnější? První paradox malého čecháčství je na světě.

Další oblastí je posun zákonného termínu ze dvou let na tři roky, neboť se certifikace uděluje jen na určité období a poté musí být obnovena a v průběhu platnosti potvrzována. Prostudováním informací z WEEELABEX Guidance Document zjistíme, že v bodu 3.3.1 (viz níže) je platnost udělené certifikace 24 měsíců, a to od data provedené certifikace. A hle, druhý paradox je také na světě. Z uvedeného totiž vyplývá, že bez ohledu na zákonnou úpravu bude muset být tato certifikace každé dva roky obnovena. Certifikace platná dva roky dokládaná dle návrhu tři roky znamená, že je umožněno se ministerstvu prokázat až rok neplatným potvrzením o certifikaci.

Navíc v průběhu platnosti certifikace je zpracovatel povinen se podrobit kontrolnímu auditu a tento audit logicky uhradit. Zároveň je nutné každé dva roky splnit tzv. Batch testy, a to vždy před ukončením certifikačního či následného recertifikačního auditu. I tyto testy jsou hrazeny samostatně. V případech, kdy např. dojde ke změně v technologii zpracování, či rozsahu zpracování elektroodpadu (viz bod 4.4 níže), probíhají další typy auditů. Opět za nemalé finanční prostředky. Lze tak konstatovat, že máme třetí paradox, a to hned dvojitý. Nejen že audit musí být bez ohledu na ustanovení navrhovaného zákona prováděn každoročně, ale jsou navíc doplněny o audity Batch testů a případné další audity.

Nyní již nastal čas se podívat na průběh auditu. Podle bodu 4.2.5 (viz níže) by měl probíhat v místním jazyce. U nás tedy v jazyce českém. Aha? Jediná akreditovaná organizace WEEELABEX Organisation zajišťující certifikace v ČR pod akreditací ČIA má na svých internetových stránkách seznam vlastními silami certifikovaných WEEELABEX auditorů, který obsahuje všehovšudy čtyři auditory, kteří hovoří česky nebo slovensky. Pokud auditoři tuto dovednost nemají, existuje sice náhradní řešení spočívající v přítomnosti další osoby u auditu, např. auditor v zácviku nebo specializovaný překladatel. To však vždy znamená další náklady a obvykle také prodloužení časové náročnosti auditu. A máme zde další, již čtvrtý paradox porozumění v průběhu auditu, protože v ČR je registrováno přibližně 200 zpracovatelů elektroodpadu. Je tedy zjevné, že při monopolním postavení WEEELABEX nastane významný nedostatek auditorských kapacit pro auditování zpracovatelů v potřebných intervalech.

Důležitým aspektem auditu je jeho nestrannost a nezávislost. To klade také zvláštní důraz na nestrannost a nezávislost auditora. Již první zjištění, že auditory necertifikuje žádná nezávislá organizace, ale sám WEEELABEX Organisation, vnáší do celé problematiky významnou pachuť ovlivnitelnosti auditora. WEEELABEX má tak na trhu certifikací nejen výsadní monopolní postavení, ale zároveň má stejnou sílu i ve výchově, udělování a odebírání osvědčení každého auditora. To mu poskytuje významnou možnost ovlivňovat nejen metodiku vykonání auditu, ale také subjektivní hodnocení jednotlivých auditorů. Je zjevné, čí píseň musí auditor zpívat, aby mu bylo osvědčení auditora obnovováno.

Pokud se bedlivěji podíváme do seznamu certifikovaných auditorů, zjistíme další velmi závažnou skutečnost. V seznamu je uvedena jejich domovská organizace. Připomeňme si, že česky či slovensky hovoří pouze čtyři auditoři. Tři v pozici vedoucího auditora a jeden jako auditor. Pohledem na jejich jména a domovské organizace zjistíme, že tři ze čtyř auditorů úplně nezávislým auditorem nebudou, protože jsou spojeni s kolektivními systémy, které mají silnou obchodní vazbu na některé zpracovatele a někteří jsou s nimi přímo propojeni. Výstupem uvedeného je pátý paradox pseudo nezávislosti auditorů. Mimochodem, vazba AE Holding – ASEKOL – RETELA je jednoduše dohledatelná ve veřejně dostupných zdrojích.

Díky pěti základním paradoxům jsme si jednoduchým způsobem představili, že navrhovaná legislativní úprava není ani nezávislá, ani nesměřuje k lepší ekologické recyklaci, nýbrž jejím hlavním důsledkem bude vytlačení nepohodlných malých a středních zpracovatelů elektrozařízení z trhu a monopolizace prostředí. V konečném důsledku pak aplikace návrhu povede ke zvýšení nezaměstnanosti (zejména v řadách hendikepovaných spoluobčanů) a k významnému zvýšení nákladů na recyklaci elektrozařízení. Ve finále tak vznikne další vír v kapsách nás spotřebitelů díky skokovému růstu recyklačních poplatků.

V návaznosti na výše uvedené je potřebné doplnit dva drobné, ale o to zásadnější komentáře. Prvním je situace, kdy v ČR nebudou zpracovatelé elektrozařízení certifikovaní na všechny skupiny. Co se bude dít? Budeme nakonec vyvážet elektroodpad do zahraničí, neboť ekonomický pohled nám bude velet uhradit raději vysoké dopravní náklady a smysluplný náklad či výnos u zpracování v zahraničí, než hradit nesmyslné náklady za zpracování v ČR? Tuto část pozměňovací návrh neřeší, ale jistě si umíme představit cestu, kterou tento asociální návrh může pokračovat.

Taktéž studie Evropské komise jednoznačně cestu u nás prosazovaného systému povinné certifikace nepodporuje. Naopak jde cestou rozšíření evropské legislativy o požadavky, ve které standardy CENELEC směrnice přesahují. Důvodem je mimo jiné to, že při jiných způsobech realizace (včetně povinné certifikace) hrozí, že některé zainteresované subjekty nebudou mít dostatečné množství prostředků pro to, aby se mohli podílet na časově náročném procesu certifikace dle uvedených standardů, což by mohlo vést k jejich upozaďování na trhu. Obdobně se k problematice vyjadřuje i samotný CENELEC (viz níže).

Druhým komentářem je pak vyjádření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který se pozměňovacím návrhem paní poslankyně Fialové také zabýval. Zaujal k němu detailní stanovisko (viz níže) a celou problematiku uzavřel následovně „Úřad opakovaně a dlouhodobě poukazuje na nutnost větší liberalizace na straně jedné, na druhé pak klade důraz na regulaci ze strany Ministerstva životního prostředí. Avšak navrhovaná právní úprava se jeví jako nekoncepční a protisoutěžní.“

Závěrem tak lze konstatovat, že existuje velké množství institucí, které uvedený pozměňovací návrh rámují do podoby nevhodného zbožného přání, které je však ke smůle zpracovatelského průmyslu na stolech poslanců Poslanecké sněmovny. Bylo by vhodné, kdyby si naši poslanci a Hospodářský výbor uvědomili dopady předkládaného pozměňovacího návrhu a hlasovali o něm s vědomím všech důsledků, které navrhovaná změna přinese. Zajímavé též bude jaký postoj zaujme Ministerstvo životního prostředí, které nepochybně všechny uvedené aspekty velmi dobře zná. Stále věříme, že jsme demokratickým státem a že zdravý rozum zvítězí nad zájmy minoritních menšin bažících po ovládnutí trhu.

Newsletter