Proč Sobotka i Gross zadlužili zemi? Byli prostě mladí

Jednomu nevoní kravaty, druhý dokonce veřejně vystupuje v oblečení z hypermarketu. Řeč je řeckém premiérovi Alexisu Tsiprasovi a Pablu Iglesiasovi, lídrovi strany Podemos. Ta je španělskou variací Tsiprasovy Syrizy. Celý Brusel chodí v oblecích, stejně jako bankéři – my budeme jiní, řekli si zjevně oba lídři „anti-úsporných“ uskupení. Nekonvenční styl oblékání umocňuje jejich mladickost. Vlastně by se dalo říci mladost. Tsiprasovi je 40 let, Iglesiasovi, „Muži s culíkem“, o čtyři méně. To na vrcholné politické lídry není moc. Člověk by se málem neubránil dojmu, že pro nastupující evropskou politickou třídu bude relativní mládí – případně mladické vystupování – charakteristickým rysem.           

Vhod tak přicházejí závěry studie, kterou právě vydává americký Národní úřad pro ekonomický výzkum a která se jako vůbec první analytický text svého druhu zabývá tím, jakým způsobem politikův věk určuje jeho kroky ve funkci. Studie nazvaná prostě „Staří a mladí politici“ poskytuje voliči poměrně jasné vodítko: pokud si přeje, aby se veřejné finance ozdravily, ať volí spíše starší politiky. Mladí politici Tsiprasova nebo Iglesiasova typu budou totiž ve funkci nakonec mnohem spíše tíhnout k rozhazovačným manýrům, a to zejména před volbami. Jejich rozhodnutí jsou totiž – celkem logicky – více než kroky jejich starších kolegů ovlivněna úvahami o další kariéře. Mladý politik spíše než ten starší inklinuje k „uplácení“ voličstva, protože mu více záleží na tom, aby byl znovuzvolen. Autoři studie dospěli k tomuto závěru rozborem dat z italské komunální politiky, ale lze jej zobecnit. Nebude například úplnou náhodou, že stav českých veřejných financí rapidně zhoršil – navzdory ekonomickému růstu – počátkem milénia, kdy za politické nitky vehementně tahal Stanislav Gross, svého času dokonce premiér, a na ministerstvu financí seděl další „junior“, Bohuslav Sobotka.           

Závěry zmíněné studie jsou v souladu s obrazem politiků Tsiprasova či Iglesiasova typu, který, zdá se, vysvítá stále zřetelněji. Ukazuje, že politické mládí periferních zemí Evropy do značné míry schovává za svoji rebelskou rétoriku vlastně docela pragmatické postoje. Ostatně nejeden komentátor si dnes nemůže nevšimnout, jak Tsipras „zrozuměl“ poté, co se chopil moci. Přílišnou měkkost mu vyčítají už i někteří spolustraníci ze Syrizy, například Manolis Glezos, dvaadevadesátiletý veterán řecké politiky a kovaný levičák (v roce 1959 do „dotáhl“ až na poštovní známku Sovětského svazu). Tsipras ale – na rozdíl od Glezose – musí zvažovat, co dále, pokud politicky padne (a potenciální odchod z eurozóny by tento pád učinil pravděpodobnějším, neboť většina Řeku si přeje u eura zůstat). Zkrátka a dobře, pokud by Syrizu vedl nějaký „stařešina“, nebyla by sice možná tak sexy pro voliče, ale zase by zřejmě principiálněji trvala na svém.

Vyšlo v Euru.

Newsletter