„Česká“ ekonomika byla letos v dubnu zařazena mezi rozvojové země, protože hrubý národní produkt (HNP) je dlouhodobě nižší než hrubý domácí produkt (HDP). Tudíž nemáme kontrolu nad ekonomikou, která nám patří, ale cizinci kontrolují úspěšnější ekonomiku, která nám nepatří. Serveru Roklen24 to řekl profesor Milan Zelený. „Nemáme vlastní ekonomiku, nemáme silné HNP, jsme subdodavateli pro zahraniční podniky a podnikatele,“ dodal.
Vzhledem k současné struktuře české ekonomiky, kde vidíte silné stránky?
Nikde. Jsem pouhý ekonom, ne politik. Otázka zní: Co je česká ekonomika? Je to cizí ekonomika na našem území (převládá), anebo ekonomka vlastněná českými občany v ČR i ve světě? Správná definice je kritická. Ekonomiku na území ČR měří HDP, zatímco ekonomiku vlastněnou českými občany, doma i v zahraničí, měří HNP. Rozvinuté ekonomiky mají HNP vyšší než HDP, rozvojové ekonomiky mají HDP vyšší než HNP. „Česká“ ekonomika byla v dubnu 2017 zařazena mezi rozvojové země, protože HNP je dlouhodobě nižší než HDP. Tudíž nemáme kontrolu nad ekonomikou, která nám patří, ale cizinci kontrolují úspěšnější ekonomiku, která nám nepatří. Proto nejsme plně zodpovědní za státní dluhopisy a ČR byla převedena mezi rozvojové země. Naše postavení ve „druhé lize“ je prý mnohem lepší než poslední místo v lize první. Degenerace „české“ ekonomiky nastala. Je to velmi prosté a mělo by to být předmětem celospolečenských debat, obzvláště před volbami těch, kteří nás do této situace dovedli.
Jak vážný problém je slabé zastoupení služeb a jaké výzvy přinesou další roky?
Slabé zastoupení služeb není jen výrazem chabé strategie, ale přímým následkem přirozené evoluce hospodářského systému. Stát prostě preferuje přetrvávání v ochabující průmyslové fázi a sektor služeb se rozvíjí velmi pomalu, zatímco ve vyspělých ekonomikách již (z hlediska zaměstnanosti) vlastně odeznívá. Problém je v montážní, subdodavatelské „ekonomice“, která nás drží zpět a decimuje naši budoucnost. Lidé si to takhle volí, tak přejímají zodpovědnost za své „zvolené“. Američanům se dnes také připisuje zodpovědnost za volbu Trumpa – a je to tak správné.
Měla by se česká ekonomika bát průmyslové revoluce? A ve vztahu k novým technologiím, jak vnímáte spolupráci průmyslu, univerzit (výzkumných center) na společných projektech?
Průmyslová revoluce už byla (v 19. století) a je bezpředmětné se jí bát. Naopak, zvládli jsme ji relativně dobře (viz Baťa, Škoda, Kolben-Daněk, Pilsner Urquell, atp.). Dnes už nás čeká jen „revoluce“ služeb a nové, hlavně digitální, průmyslové technologie. Bát se můžeme jen toho, že díky levné pracovní síle nebudeme automaty, roboty a digitální systémy zavádět v předstihu a budeme i nadále upadat ve druhé lize rozvojových zemí. Nemáme vlastní ekonomiku, nemáme silné HNP, jsme subdodavateli pro zahraniční podniky a podnikatele. Bát se toho ovšem lze, ale strach nikomu nepomůže. Rozvoj česky vlastněné ekonomiky byl efektivně zpomalen; spolupráce neexistuje, jen finanční solidarita.
Je podpora státu dostatečná? Jaká podoba by Vám přišla vhodnější?
Podpora státu je dostatečná, až nadbytečná, pro zahraničně vlastněné podniky a podnikatele, obzvláště čínské. Daňové úlevy, státní dotace, příspěvky na zaměstnance, odpisy zařízení, atp., jsou pro zahraniční vlastníky až nesmyslně vysoké. Pro české podnikatele a české podniky jsou neexistující; proto se vlastnictví stále přesouvá od českých na zahraniční subjekty. Jakákoliv podpora státu, obzvláště intervence preferování vybraných podniků či skupin podniků, jsou zcela nevhodné – akcelerují náš stále rychlejší propad mezi rozvojové země.
S nástupem robotizace je v ohrožení současný koncept fungování trhu práce. Jak se stavíte k možnosti zkrácení pracovní doby ze současných 40 týdně, zavedení basic income nebo riziku nárůstu příjmových a majetkových nerovností? Bude postupem času potřeba silnější sociální stát?
Trh práce zůstává stejný, ohrožují jej pouze státní intervence a strkání hlavy do písku před robotizací a automatizací. Konec potřeby levné pracovní síly je vlastně osvobozením od dřiny – tedy spásou lidstva. Zkracování pracovní doby musí být plošné, závislé na technologiích a na vzdělání; nic ovšem neřeší. Základní příjem je řešením, ale měl by být zaváděn pouze v autonomních komunitách a regionech, podle jejich podnikatelských výsledků. Byrokracie centrálně plošného přístupu by skončila korupčním fiaskem. Silnější sociální stát znamená fatální zadlužení – tudíž je rizikem, nikoliv ochranou. Voliči to ovšem nevědí.
Jak se díváte na iniciativu známou původně jako “One road, one belt”?
Právě když se svět propojuje znalostně pomocí digitálních sítí, Čína usiluje o záchranu globalizace skrz reverzní outsourcing do rozvojových zemí. Tato čínská iniciativa je průmyslově-bankovním pokusem obrátit směr evoluce zpět k průmyslové éře. Má Číně umožnit bohaté zakázky v budování fyzických infrastruktur (silnice, železnice, mosty, atp.) v době, kdy začíná převládat infrastruktura znalostní a digitální. Po neokoloniální „hedvábné stezce“ se budou do Asie, Evropy i Afriky valit spíše „nehedvábné“ čínské pracovní síly, malé i velké podniky, banky a spekulanti. Jde o protržení čínské „Velké zdi“ z opačné strany, ovšem s putinovským Ruskem jako hlavním pasažérem. Nástup Číny je reakcí na útlum zaměstnanosti v průmyslové sféře a na relativní bezradnost v tvorbě digitální společnosti. President Xi vsadil na „dinosaura“a ohrozil tak svoji politickou budoucnost. Namísto znalostní a pružné digitalizace se pokouší o gigantické přesuny staré průmyslové éry. Všichni jsme slyšeli o opuštěných mostech (nebo dálnicích), které nikam nevedou. Gigantismus je sovětsko-čínská komunistická legace. Opravdové „lišky“ tohoto světa, zastříhejte ušima: uslyšíte kdákání zmatených a pobíhajících slepic politické bezradnosti.
Je vhodné pro evropské ekonomiky zapojit se do projektu? Pro které země EU by zapojení bylo nejvýhodnější?
Výhodnost neurčují Evropané, ale Číňané. Problém pro Evropu je, že „běžící pás“ jen zřídka běží dvěma směry. Jde o masivní čínský kontra-outsourcing zpět do zemí, které původně industrializovaly Čínu. Těžko předvídat, které ekonomiky si Číňané vytipují jako žádoucí. Problém je, že Čína má co nabídnout, ale Evropa ne: soutěžit s Čínou v hrubé průmyslové výrobě, infrastruktuře a stavebnictví je sebevražedné. Zmeškání vlaku digitální budoucnosti a integrovaných, lokálně produktivních struktur – které Čína potřebuje, nezaručuje reciprocitu.
(Nechte to Trumpovi; ten má větší hlavu, i když ne mozek; ten jim může aspoň různě vyhrožovat.) Osobně bych doporučoval studovat využití „stezky“ pro zpětné toky do Číny, tj. k ovládnutí Číny integrovanými produkty (Baťova typu), které zatím nemají, i když je potřebují. Ale na to Evropa zatím nemá, chybí političtí vizionáři – zpátečničtí „realisté“ na Číňany neplatí. Svět se již dávno změnil a Čína má velké obavy o svůj růst. Premiér Li je slibnější mozek.
Má se Česká republika aktivně zapojit?
Jak jsem uvedl, záleží to výlučně na Číně. Zatímní trasy čínských „stezek“ končí v rozvojové střední Evropě, ani jedna skutečně rozvinutá ekonomika není součástí. Aktivní zapojení ČR by znamenalo konečnou ztrátu hospodářské autonomie. Chybí podstatná reciproční nabídka; nestačí prostý výprodej českých aktiv, pozemků a kapitálu. Takovou reciprocitu Češi nemají a baťovský odkaz, strategii a kulturu „opačného pohybu“ dodnes nepochopili. Je spíše pravděpodobné, že Číňané, Korejci a Vietnamci si po svém „hedvábí“ doručí vlastní subdodavatelské sítě průmyslových služeb pro rozvojovou Evropu.
Když už jsme u Číny, jak vnímáte její snahu o důležitější geopolitické postavení? Může se stát hlavním nejen ekonomickým, ale i politickým hráčem?
Hlavní snahou je prodej průmyslových a infrastrukturních komplexů. Domnívám se ale, že vedení Číny je stále dosti inteligentní na to, aby se stali politickým „hráčem“. Nezajímá je příliš politika (vtíravými polit-diplomaty pohrdají), ale hlavně ekonomika. To je správné. Kdo ovládá ekonomiku, ten má v ruce i politicky chaotické postavičky, obzvláště Trumpova typu. Neočekávám, že by udělali takovou chybu, že by se stali geopolitiky. Mají nesporně větší ambice ekonomické dominance; obávám se, že uspějí, obzvláště v rozvojových zemích. Důležité je, co po těchto kanálech poplyne do Číny. Jestliže nic, pak je opravdu konec s rozvojem rozvojových zemí.
