V nadcházejících letech čeká českou společnost a především podnikatelskou sféru dramatická změna ve fungování průmyslu. V minulém článku jsme zhodnotili startovní pozici českých firem a kladli důraz na zachycení nástupu Průmyslu 4.0. Co ale může udělat stát, aby usnadnil firmám přechod na nový režim průmyslové výroby? Jaká je vhodná hospodářská politika?
V nejširším slova smyslu zůstane úkol hospodářské politiky stále stejný – eliminovat tržní externality, podporovat existenci pozitivních veřejných statků, nastavit neomezující právní rámec a tam, kde trh funguje, se raději neplést. Je ale pravděpodobné, že čtvrtá průmyslová revoluce změní některé ze zavedených systémů, a tak i stát bude muset přizpůsobit svoji hospodářskou politiku, pokud má nadále plnit svoji funkci.
První nedostatek v právním rámci je patrný již dnes. Až do nedávna byla všechna politická snaha o podporu digitalizace v právním rámci roztříštěná. Až v polovině května letošního roku se vláda zavedla koordinátora digitální agendy, který by měl sjednotit a urychlit vznik vládních priorit v otázce digitalizace. Naději na rychlý průběh zavedení potřebných opatření dávají slova samotného koordinátora Tomáše Prouzy, že digitalizace je klíčová pro český průmysl a hospodářský růst.
Druhou důležitou rolí státu v nastavení právního rámce je zavedení minimálního standardu pro zabezpečení systémů, které budou do značné míry v rámci průmyslu 4.0 fungovat autonomně. Především ztráta ovladatelnosti nebo manipulace a ztráta dat jsou důležitá a citlivá témata. Zde čelíme přímé otázce na vymezení vhodné hranice zásahu státu. Na jedné straně vidíme nutnost zásahu vedoucího k omezení negativních dopadů na společnost. Na straně druhé pak zbytečné zasahování do tržního prostředí. Rozhodující pro posouzení vhodnosti právní úpravy bude striktnost zavedených pravidel.
Typickou a zásadní otázkou je změna systému vzdělávání tak, aby vyhovovalo průmyslu 4.0. Je nesmírně složité a pravděpodobně nemožné nastavit vzdělávací systém tak, aby studenty připravil na potřeby trhu práce za deset až patnáct let. To ovšem neznamená, že by vzdělávací systém neměl reagovat na změnu fungování průmyslu a celé společnosti. Neschopnost správně předpovědět jaké dovednosti bude trh práce časem vyžadovat, klade větší důraz na všestrannost a schopnost učit se novým věcem. Nutnost některých prvků vzdělání je však neoddiskutovatelná. Například cizí jazyky budou pravděpodobně ještě důležitější pro fungování v digitálním světě, než je tomu dnes.
Stát bude muset rovněž řešit jak přistoupit k trhu práce. Nástupem průmyslu 4.0 se téměř jistě dramaticky nenaroste nezaměstnanost z důvodu, že by lidí nebylo potřeba. Nicméně je možné, že naroste počet nezaměstnaných, kteří nebudou schopni se na trhu práce uplatnit. Právě změna schopností oceňovaných trhem práce je největší hrozba pro nárůst nezaměstnanosti. Stát bude nucen vést a motivovat lidi k rekvalifikaci. Neschopnost by vedla k dlouhodobé izolaci části společnosti s neblahými důsledky nejen pro ekonomiku ale celou společnost.
Poslední klíčovou kapitolou jsou investice. Je těžké charakterizovat přesnou strukturu vhodných investic. Nicméně je jisté, že podpora podobných investic jako byl příchod GE Aviation je jednou z nich. Příchod podobných firem vysílá signál, že Česká republika nechce zůstat stranou technologickému pokroku. Tou pravděpodobně nejdůležitější zprávou z chování vlády směrem k průmyslu 4.0 je ale konstatování, že vláda si je vědoma nutnosti konat a má zájem tak učinit. Založení expertní skupiny – iniciativa Průmyslu 4.0 – k vypracování obšírné zprávy slouží jako důkaz.
