Strategie Průmysl 4.0 je frekventované téma. Pro zjednodušení se dá říci, že P4.0 není nic jiného, nežli stálý inovativní proces, taková permanentní průmyslová revoluce, akcelerovaná v čase i prostředcích a jejímiž cíli jsou digitalizace a robotizace. Jenže to není tak jednoduché a ani nemůžeme být příliš klidní. Pokud se nám, tedy českému státu, české ekonomice a celé společnosti, nepodaří vše dobře zvládnout, důsledky a dopady robotizace a digitalizace mohou být fatální.
Na konferenci s názvem Setkání lídrů průmyslu a dopravy 2017, věnované právě a jedině tématu Průmysl 4.0, se sešli lidé, od kterých bychom očekávali konkrétní fakta, údaje, jasné plány a zvládnutou strategii. Dozvěděli jsme se však spíše politické proklamace o tom, jak je vše skvěle připraveno a jak jsme my, Česká republika v čele procesu zavádění robotizace a digitalizace v Evropě. Taková byla vystoupení místopředsedy vlády Pavla Bělobrádka a ministryně pro místní rozvoj Karly Šlechtové. Oba hovořili o tom, kolik peněz je připraveno pro zavádění robotizace a digitalizace do výroby, jak jsou prostředky rozdělovány rovnoměrně a že podpora je spravedlivá, protože oni, tedy politici berou malé firmy stejně vážně, jako ty velké.
V diskuzi potom vystoupilo několik podnikatelů, kteří se nevyjadřovali o krocích české vlády pochvalně. Například pan Ladislav Verner, majitel strojírenské firmy Soma, velmi výstižně pojmenoval problém špatné struktury českého průmyslu. Tím, že u nás převažují tzv. montovny, primární výroba, a naopak je zde nedostatek firem s finálním výrobkem, budeme při zavádění robotizace a digitalizace velice zranitelní. Jestliže v důsledku tohoto vývoje budou např. přicházet o místa málo kvalifikovaní lidé, pak náraz na naši společnost bude značný. Více k názorům pana Vernera doporučuji v jeho článku zde.
Vystoupení politiků, paní Šlechtové a pana Bělobrádka, ale i úředníků Ministerstva průmyslu a obchodu, mi připadala natolik mimo realitu, že jsem v diskuzi vystoupil s kritikou vládní (ne)strategie.
Robotizace a digitalizace je přece proces, v kterém se již nacházíme a pokud si toho politici nevšimli, pak musí být slepí. Dělat, jako by to mělo svůj začátek před rokem či dvěma je úsměvné. Naopak je zřejmé, že vše, co vláda dělá nyní a poslední tři roky, přímo ovlivní naši budoucnost.
Jaké jsou tedy skutečné záměry vlády a jak to doopravdy myslí se zaváděním strategie Průmysl 4.0? Jen za poslední tři roky rozdala vláda asi 40 miliard korun na investičních pobídkách. Těchto 40 miliard Kč si rozdělilo pouhých 258 firem, a to především velkých zahraničních. A protože tyto „pobídnuté“ firmy nejsou nijak inovativní, ani nepřinesly do ČR nové, hypermoderní technologie, znamená to, že vláda za 40 miliard korun ještě prohloubila naši závislost na zahraničních firmách a ještě zhoršila strukturu českého průmyslu. To vše se nám za deset, patnáct let sečte. Velké firmy budou mít robotizované provozy a my budeme mít statisíce nezaměstnaných lidí, protože o práci nekvalifikovaných nebude zájem.
Také jsem se vyjádřil k tvrzení paní Šlechtové, že vláda měří všem stejně. Příkladem, že tomu tak není, je třeba 6 miliard korun, které vláda věnovala na zřízení průmyslové zóny, aby se tam mohla rozvíjet firma s ročním ziskem kolem dvaceti miliard korun. To malé a střední podniky neznají, nikdy je vláda takto nepodpořila.
A v neposlední řadě je nutné zmínit i to, že zatímco dnes se investuje do rozvoje robotizace a digitalizace z peněz nás všech, prospěch z těchto investic bude mít jen několik vybraných subjektů. Vybudování Centra pro robotizaci při ČVUT stálo něco pod 1,5 miliardy, ale celou jednu miliardu z toho zaplatil český stát. Vládě nedochází, nebo je jí to jedno, že malí a střední podnikatelé to vidí a vnímají to negativně.
Proces robotizace a digitalizace je zcela opodstatněný, oprávněný a nezvratný. Může být společnosti prospěšný, ale přístup vlády k jeho přípravě a využívání prostředků nedává velkou naději. Vláda nemá ani představu o tom, jak zasáhne robotizace a digitalizace naši vzdělanost, jaké budou vztahy ve společnosti, jaká bude nezaměstnanost, jaká nová struktura pracovních míst a oborů atd. Vláda sice hezky a s porozuměním mluví o malých a středních firmách, ale ve skutečnosti se jimi vůbec nezabývá. Jako by pro vládu bylo české hospodářství obrovským plovoucím ledovcem. Tři procenta celé masy, která jsou nad hladinou vidět, tedy velké firmy, vláda vnímá, zabývá se jimi a vychází jim vstříc. Zbylých 97% ledovce našeho hospodářství, tedy ty malé a střední firmy, vláda nevidí a nezabývá se jimi. Tak na tohle, myslím, dojel i Titanik.
