Jedním z klíčových předpokladů základního neoklasického modelu dokonalé konkurence jsou úplné informace, kterými disponují všichni tržní agenti. Ve skutečném světě je však tato podmínka zřídkakdy splněna. Získávání a zpracovávání informací je totiž činnost, která vyžaduje náklady, jež nutně nemusí být peněžní, ale přinejmenším jsou časové. A jak se koneckonců říká, čas jsou peníze.
Teorie racionální nepozornosti, která má o něco blíže k reálnému světu, tak tvrdí, že při získávání a zpracovávání informací se jednotlivci chovají v principu stejně jako při jakékoliv jiné ekonomické činnosti – porovnávají náklady a výnosy. Informace tedy vyhledávají přesně do té doby, dokud očekávané přínosy z nich převyšují náklady, které je na jejich získání nutné vynaložit. To se týká i jejich prostého (ne)vnímání, jelikož v dnešním světě býváme často zavaleni informacemi, které nepotřebujeme nebo jednodušše nechceme mít.
Z tohoto pohledu je tedy soustředění se na neúplné množství informací zcela logickou volbou, která zapadá do obecného neoklasického rámce racionálního rozhodování. Nicméně jak ve svém článku na serveru VoxEU.org vysvětlují ekonomky Arna Olafsson a Michaela Pagel, i když lidé by si patrně přáli se tomuto ideálnímu schématu co nejvíce přiblížit, při reálné aplikaci proces získávání a zpracovávání informací vykazuje závažné poruchy.
Standardní ekonomie selhává ve světě lidí i ve světě opic
Autorky článku se ve svém výzkumu zaměřily na to, jak se lidé chovají při získávání informací o zůstatcích na svých bankovních účtech. Konkrétně analyzovaly vztah mezi frekvencí kontrolování zůstatků na bankovních účtech a jeho výší. Na datech z islandské finanční platformy, která umožňuje získat komplexní informace o vlastních bankovních účtech, avšak nikoli provádět transakce, pak zjistily, že nejméně se o své peněžní zůstatky paradoxně starají ti, kterým hrozí finanční problémy, a naopak.
Mezi frekvencí kontroly zůstatku a jeho výší ekonomky odhalily pozitivní korelaci. A jak ukazuje obrázek, velký skok nastává především v bodě, kdy se agregovaný zůstatek účtů dostává z kladných do záporných čísel. Jinými slovy, zatímco lidé s kladnými zůstatky jako by se o své bankovní zůstatky starali relativně poctivě, záporné zůstatky jejich vlastníky zajímají mnohem méně. Anebo, jak píší Olafsson a Pagel, se je prostě „bojí“ zkontrolovat; už předem totiž tuší, že to nebude příliš hezký pohled.
V souvislosti s tímto zjištěním lze zmínit tzv. pštrosí efekt (ostrich effect), o kterém hovoří behaviorální finance. Ten říká, že lidé mají často tendenci ignorovat známky negativního vývoje či obecně negativní informace, které pro ně znamenají (nebo by mohly znamenat) ztráty. Dlužníci tedy jako by raději „strkali hlavu do písku“, než aby se postavili čelem ke svým problémům. Jejich neřešení však paradoxně často vede k ještě větším potížím.
Optimism bias: Proč si myslíme, že jsme na tom lépe než ostatní?
