Ještě v 60. letech minulého století se hlasatelé mainstreamové makroekonomie domnívali, že mezi nezaměstnaností a inflací existuje určitý trade-off. Jinými slovy, pokud si nositelé hospodářské politiky přejí snížit nezaměstnanost, mohou toho dosáhnout prostřednictvím expanzivní měnové politiky, avšak za cenu určité míry inflace. Jak hospodářská realita 70. let, tak velikán ekonomického liberalismu Milton Friedman o pár let dříve je však vyvedli z omylu. Platí ale jeho hypotéza přirozené míry nezaměstnanosti i dnes?
Zmiňovanými hlasateli mainstreamové makroekonomie jsou myšleni zejména její někdejší přední představitelé – ekonomové Paul Samuelson a Robert Solow – kteří navázali na výzkum vztahu mezi vývojem nominálních mezd a mírou nezaměstnanosti ekonoma Williama Phillipse. Ten na datech Spojeného království z let 1861-1957 dokázal, že mezi těmito dvěma veličinami existuje inverzní vztah: když v expanzi roste poptávka po práci, snižuje se nezaměstnanost a zároveň rostou nominální mzdy, jelikož zaměstnanci, kteří jsou nyní vzácnější, si vynutí jejich nárůst.
Vztah však není lineární, jelikož v recesi se zaměstnanci poklesu nominálních mezd obvykle brání – mzdy tedy klesají pomaleji, než roste nezaměstnanost. Tak vznikla tzv. Phillipsova křivka charakteristická svým konvexním tvarem, ve které Samuelson se Solowem nahradili růst nominálních mezd mírou inflace, která je určena růstem nominálních mezd sníženým o růst produktivity práce umožňující neinflační růst mezd.
Ekonomie strany nabídky. Ale z levého pohledu
Zároveň při určité nenulové míře nezaměstnanosti bylo zjištěno, že neexistuje tlak na růst cenové hladiny ani na její pokles. Samuelson se Solowem tak dokázali, že snižování nezaměstnanosti pod tuto míru je možné jen za cenu určité míry inflace. V určitém smyslu tak šlo o přehodnocení keynesiánské teorie, podle které mohly monetární stimuly pouze posunout trh práce k plné zaměstnanosti, zatímco k růstu cenové hladiny by nemělo docházet, jelikož kapitalistická ekonomika se bez pomoci státu nachází pod svým potenciálem.
V 60. letech tak žily vlády vyspělých zemích v domnění, že si mohou vybrat jakýkoliv bod na Phillipsově křivce, který vždy představuje určitou kombinaci inflace a nezaměstnanosti. Už v roce 1968 však Milton Friedman varoval, že úsilí o snižování nezaměstnanosti pod její tzv. přirozenou míru povede nikoli k určité míře inflace, ale k akcelerující míře inflace, tedy ke stále se zvyšující inflaci. Ona přirozená míra je pak ta, kdy nedochází k tlakům na zvyšování ani na snižování míry inflace. Jedná se tedy o inflaci neakcelerující míru nezaměstnanosti, známou pod zkratkou NAIRU (non-accelerating inflation rate of unemployment). V prostředí, kdy byla očekávaná inflace nulová, by to pak znamenalo, že nedochází k tlakům na změnu cenové hladiny. Zároveň platí, že při této míře nezaměstnanosti je ekonomika na svém potenciálu.
Právě inflační očekávání zabudovaná v myslích lidí jsou však pro Friedmanovou teorii klíčová. Pokud je skutečná inflace vyšší než očekávaná, firmy mohou při nepatrném růstu nominálních mezd najmout více práce, jelikož lidé si myslí, že vzrostly jejich reálné mzdy. Po vyprchání této tzv. peněžní iluze si však uvědomí, že vzrostly pouze nominální mzdy a svou nabídku práce opět sníží. Mimoto zabudují novou míru inflace do svých inflačních očekávání. V dlouhém období je tedy jediným výsledkem expanzivní měnové politiky vyšší inflace, přičemž dlouhodobá Phillipsova křivka je vertikálou na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti, a opakované expanze tak vedou pouze k akceleraci míry inflace.
Keynesův bod zlomu: Kdy stimuly přestaly fungovat?
Hospodářská realita Spojených států 70. let dala Friedmanovi za pravdu. Existence vysoké inflace a zároveň vysoké nezaměstnanosti sama o sobě zpochybňovala neokeynesovskou teorii – ekonomika USA se nacházela zcela mimo Phillipsovu křivku. Když se centrální banky snažily snížit nezaměstnanost vyvolanou ropnými šoky snižováním úrokových sazeb, inflace se začala vymykat kontrole. Sedmdesátá léta jsou tak v dějinách ekonomického myšlení léty monetaristické revoluce, která odmítla keynesiánskou iluzi „obědu zdarma“ a vrátila sílu neoklasické ekonomii, ve které mohou být reálné veličiny určeny pouze reálnými faktory.
Jak však ve svém článku píše komentátor Bloombergu Ferdinando Giugliano, na vysvětlení dnešní ekonomiky je i Friedmanova teorie krátká. Francouzský ekonom Oliver Blanchard podrobil Friedmanovu natural rate hypothesis zátěžovému testu, v němž příliš neobstála. Analýza 22 recesí ve vyspělých ekonomikách za posledních 50 let ukázala, že špatné časy zanechávají na trzích práce jizvy, které jen tak nemizí. Jinými slovy, vysoká nezaměstnanost vyvolaná krizí, klesá při návratu do „normálu“ velice pomalu a často se nevrací na předchozí úroveň.
Zaměstnanci zemí eurozóny spojte se… a žádejte vyšší mzdy – Roklen24.cz https://t.co/RY9xeAAZ1j prostřednictvím @roklen24 pic.twitter.com/NZXXKcCawD
— Roklen24.cz (@roklen24) 17. července 2017
Výsledky Blanchardova výzkumu tak mluví spíše pro tzv. hypotézu hystereze, podle které skutečná míra nezaměstnanosti působí na onu přirozenou míru, kterou tak nelze považovat za danou. Jinými slovy, pokud v krizi dochází k vysokému nárůstu nezaměstnanosti, řada pracovníků je nucena pobírat podporu v nezaměstnanosti, na což si však po jisté době mohou zvyknout, uskromnit své nároky a nakonec preferovat volný čas před prací. Po zotavení ekonomiky se tak ti, kteří před krizí pracovali, stávají součástí tzv. dobrovolné nezaměstnanosti, která je složkou oné přirozené míry nezaměstnanosti.
Kvůli hysterezi tak mohou dlouhodobé poklesy ekonomiky způsobovat nárůst přirozené míry nezaměstnanosti, čímž klesá i potenciál ekonomiky. Při dlouhodobé nezaměstnanosti také pracovníci ztrácejí pracovní návyky a přicházejí o svůj lidský kapitál, což jednak odrazuje firmy od jejich zaměstnávání a oslabuje i motivace samotných pracovníků hledat si práci. Někteří pak zcela vypadnou z evidencí úřadů práce a přestanou být pracovní silou. Statistická míra nezaměstnanosti tak může být nízká, avšak růst přirozené nezaměstnanosti se projeví prostřednictvím poklesu míry ekonomické aktivity. Ta je v zemích Evropské unie, z nichž se v současné době řada z nich – včetně České republiky – chlubí rekordně nízkou nezaměstnaností, v průměru 59 %.
Existuje tedy dobrý důvod proto, aby centrální banka v recesi nečekala, až se věci dají zase do pořádku, a nehleděla si jen svého stálého pravidla, jak ji radil Friedman, ale pomocí měnové expanze podpořila ekonomiku, která se pak může vrátit na potenciál při vyšší míře inflace. Je tu totiž větší šance, že se na něj opravdu vrátí a nezastaví se někde v polovině.
Je kondice amerického trhu práce jen iluzí?
