Centrální banka je především skrze oslabení koruny v centru pozornosti odborné i široké veřejnosti, členové bankovní rady mediálně sledovanými osobnostmi, podrobovanými chvále, kritice i spekulacím. Ukončí? Neukončí? – zní na adresu intervencí na koruně vůči růstu české ekonomiky. Postihne Česko švýcarský scénář? Kde hledat kořeny „touhy“ centrálních bank po cílování inflace? Nahlédněme na téma očima rakouské ekonomické školy.
Pod taktovku centrální banky patří důležité funkce jako provádění měnové politiky, devizové transakce, provádění regulace a dohledu nad komerčními bankami, nespočet dalších zákonem stanovených funkcí, a v neposlední řadě také emitování peněz. Centrální banka vykonává důležité funkce a zásadním způsobem ovlivňuje ekonomiku. Je toto všechno skutečně prospěšné národním zájmům? Instituce centrální banky má samozřejmě i své zaryté odpůrce. Hlas jednoho z nejvýraznějších kritiků zněl z úst ekonoma a laureáta Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1974, Friedricha Augusta von Hayeka. Jaké jsou dle Hayeka největší problémy, které centrální banka způsobuje ekonomice? A jak by bylo možné je řešit? Kde leží klíč k ekonomické prosperitě?
Problém číslo jedna? Třeba cílování inflace
Hayek kriticky nahlíží na inflaci samotnou. Podivuje se nad tím, že tolik ekonomů považuje mírnou inflaci v lepším případě za neškodnou a v nebezpečnějším případě za přínosnou. Hayek nabízí pohled na celý proces od začátku, kdy dojde pomocí růstu množství peněz k tomu, že dosahované ceny a tím i zisky jsou nad očekávání vyšší. Dochází k tomu, že i riskantnější projekty jsou úspěšné, i když za normálních okolností by nebyly. Nějakou dobu toto může fungovat, než ovšem dojde k tomu, že lidé inflaci očekávají a následný cenový růst už nemá takovou sílu jako na svém počátku. Úkolem monetární politiky by pak bylo proces opakovat pokaždé, kdy se vyšší inflace stane inflací očekávanou, jinak by se hospodářství dostalo do horšího stavu, než v jakém bylo na začátku procesu.
Inflace pak zapříčiňuje, že běžné chyby vyplývající ze špatných rozhodnutí, které by byly přirozeně a efektivně vyřešeny, se stanou palčivějším problémem. Navíc dojde ke změnám ve výrobě a přesunutí ekonomických zdrojů tam, kam by normálně vůbec nenáležely. Hayek varuje před tím, že politické řízení peněžní nabídky může být nebezpečné samotnému přetrvávání tržního řádu, stalo se totiž prostředkem k dosahování popularity ze strany některých ekonomů či politiků.
Problém číslo dva? Třeba měnová politika
Hayek se zamýšlí nad měnovou politikou z jiného úhlu. Upozorňuje, že měnová politika je spíše než lékem na recesi, její příčinou. Vyloučením nejdůležitějšího regulátora tržního mechanismu, tedy peněz (z toho, aby byl sám regulován tržními procesy) byla v minulosti způsobena nestabilita ekonomiky. Dle rakouské školy je největší výhodou tržního řádu fakt, že vývoj cen poskytuje všem lidem naprosto směrodatné informace pro jejich chování na trhu. A není možné, aby jedno centrum mělo kompletní informace o veškerém dění na trhu a bylo schopné složitou tržní strukturu efektivně koordinovat. Dále není možné skrze řízení množství peněz dosáhnout vytyčených cílů hospodářské politiky. Vzpomeňme na více či méně extrémní pokusy o centrální řízení ekonomiky z minulosti, které skončily fiaskem.
A do třetice – vládní peněžní monopol
Krádež za bílého dne? Podle Hayeka nadměrná emise penez. Touha lidí po levných penězích je sice z jistého hlediska pochopitelná, ale při hlubším prozkoumání aspektů nadměrné emise peněz, dochází Hayek k názoru, že nejenom že je levnými penězi zvýhodňována pouze určitá skupina lidí. Také dochází k stimulujícímu účinku hospodářské aktivity, jenže jen dočasným. Co už ale vidí jen málokdo, jsou vlivy na samoregulující tržní mechanismus. Problémem je, že lidé spíše hledí na přímé zisky a výsledky. Důsledky, které přicházejí postupně či méně zřetelně, jsou opomíjeny. Dopady nadměrné emise peněz jsou dle Hayeka nepochopeny, a proto je tento počin monopolního emitenta dokonce oslavován. Varování z řad ekonomů rakouské školy se dotýká konsenzu, že vláda jedná v obecném zájmu všech svých občanů. I kdyby takto vláda chtěla činit, není prakticky možné, aby k tomu docházelo, již z toho titulu, že není s to vyhnout se podporování jedné skupiny obyvatel na úkor ostatních a již zmíněnému efektivnímu řízení trhu.
Rakouské řešení
Není jím například návrat ke zlatému standardu, se kterým bývá rakouská škola často spojována. Ten by sice mohl být, i přesto, že není dokonalý, ani samospásný, částečným řešením, nebo alespoň lepším řešením než nijakým. I když Hayek je toho názoru, že pokud vláda řídí skrze své instituce nabídku peněz, je zlatý standard jediným akceptovatelným bezpečným řešením. Účinnější silou pro podporu tržního hospodářství by dle Hayeka ale bylo odstranění vládního peněžního monopolu a nahrazení tohoto systému konkurujícími si soukromými bankami, které by emitovaly vlastní měny – v tomto vidí Hayek lék na ekonomické nemoci moderního světa. Tento bezprecedentní model by byl založen na konkurenci mezi bankami a jejich úspěšnosti dostát příslušným očekáváním, v opačném případě by instituce zanikla.
Emise peněz je podle Hayeka klíčovým faktorem ekonomiky, skrze její ovládnutí může být národ směrován např. k totalitarismu. Nejen proto by i další překážky způsobující ekonomické krize, vysoké rozpočtové schodky a blokující pokrok a ekonomický rozkvět měly by být odstraněny. Esenciální je ale očima Hayeka právě odebrání moci nad penězi (zrušení peněžního monopolu) z rukou státu. Víme velmi málo o světě, který se odehrává kolem nás. Svět je složitý, nikdy nebude možné ho komplexně popsat a detailně vykreslit realitu ekonometrickými modely používanými i centrálními bankami. I když takovéto ambice budou vždy přítomné.
