Tak nám málem zvolili Norberta Hofera prezidentem Rakouska. Sice o pár tisíc hlasů nakonec vyhrál jeho zelený protikandidát, strach z Hofera byl velmi citelný. Dle českého mediálního ohlasu to vypadalo, jako by nám zabili Ferdinanda. Nedivím se zkreslování a strašení, stalo se to u nás zvykem. Nese to navíc pečeť onoho náhlého vyvření hluboké znalosti rakouských politických reálií. Stačí jen odložit korán čtený v originále a vypustit další zadržované moudro a rady. Ale ono je to jinak.
Primárně: I když rakouský prezident má z Ústavy větší pravomoci než český, fakticky se jim vždy vyhýbá a s patřičnou „K und K“ noblesou se věnuje reprezentaci. Hofer byl politik vyrostlý v rakouské politické kultuře, o jejíž úrovni se nám může tak akorát zdát, a tudíž ji sotva umíme chápat. A bez ohledu na korespondenční hlasy, a i kdyby uspěl jeho protikandidát, jedno je jisté: Rakušané nemají v povaze, na rozdíl od jiných národů, si do Hofburgu posadit důsledného egocentrika; to platí o obou kandidátech.
Nejtěsnější rakouské volby: Hofer poražen, prezident je zelený
Výsledek volby je primárně vyústěním bezradnosti a amatérismu dvou tradičních politických stran, které desetiletí ovládají politiku. Aktuální migrace s tím má co do činění jen velmi málo, ale pro předvolební rétoriku Svobodných je žádoucí. Ovšem v zemi s nejvyšším podílem (dobře) integrovaného muslimského obyvatelstva (10 %) v Evropě, je to fakticky úsměvné. Ostatně pro tradiční katolicismus zakódovaný v Rakušanech ze 70 % plnících kostely bez ohledu na stranickou příslušnost je myšlenka solidarity s trpícími víc jak výrazná. To si samozřejmě neumíme představit taky.
Zakopaný pes je v tom, že do rakouské politiky vstoupily s novou generací politiků přelomu milénia podobné manýry i problémy, jako potrefily Česko. A navíc černo-červený systém sociálního státu dostal na frak zejména s problémy souvisejícími s důchodovou, sociální i zdravotnickou reformou. To jsou věci znepokojující obyvatelstvo zvyklé ještě nedávno odejít v 55 do důchodu, dojít si ke kadeřníkovi a posedávat u sachru. Že chtějí změnu? No kdo by nechtěl.
Ale sama figura prezidenta není pro zemi podstatná, ani pro změnu ne. Rozhodující budou až parlamentní volby a je jistě dobře, že jak lidovci, tak socialisté dostali přes prsty. Ona jakási „destabilita“, jak to cítí Rakušané, ještě pár let vydrží. Změní to až nástup nové generace politiků z tradičních stran – vzdělaných nejen politicky, hodnotově koherentních a nezlomených klientelismem; ta nahradí generaci současnou. Na rozdíl od nás Rakousko tuhle skupinu už kultivuje. „Rozdíl mezi Českem a Rakouskem není v existenci problémů, ale politické kultuře a produkci elit. Pokud jí zanedbají politické strany, vylížou si to, jenže u nás přetrvává v občanech. A tohle Čechům chybí“, povídal mi onehdy u večeře emeritní vicekancléř Erhard Busek. “Koukni, kam jste to dotáhli od listopadu.“ Erhard svoji zem dotáhl do EU. „V kritice a radách jste machři, ale koho jste si zvolili na Hrad i na svoji neschopnost udržet si svobodu, jaksi zapomínáte“. A tohle bychom si měli z rakouských voleb odnést především.
Text byl psán pro ceskesouvislosti.cz
Prosíme o Váš názor! Spustili jsme pro Vás portál Roklen24.cz v novém designu, s novým obsahem. Jak se Vám líbí? Odpovězte nám na několik otázek! Děkujeme! – CHCI ODPOVĚDĚT
