Dolar zahajoval den slabší. Postupně ztráty umazává jak vůči euru, tak i v dolarovém indexu. Koruna spolu s polským zlotým navyšuje ztráty vůči euru. Patrně jde i o vliv koronavirové situace.

Řecko a radikálové ve vládě

Vyjednávání Řecka se zástupci jeho věřitelů a Evropské unie je fascinující podívanou. Vládě se pod vedením radikálně levicové Syrizy podařilo vyjednat prodloužení druhého záchranného programu o čtyři měsíce, to je však zatím jediný reálný výsledek jednání, která jsou jak pro Řecko, tak pro vývoj eurozóny zásadní. Celoevropsky významná rozhodnutí tak leží do velké míry v rukách vlády, která je pro velkou část evropských elit i veřejnosti přinejmenším podezřelá, ne-li zcela nedůvěryhodná a nepředvídatelná, a je tak zcela na místě se ptát, s kým se to vlastně vyjednává.

Pro popis Syrizy, a tedy řecké vlády, je klíčovým slovem politická ekonomie, případně na obecnější politicko-teoretické rovině nová levice. Složení kabinetu prozrazuje silný průnik s akademickou sférou, například ministr zahraničí Nikos Kotzias je profesorem politologie a mezinárodních vztahů se zálibou v kritické teorii, ministr hospodářství Giorgos Stathakis je profesorem politické ekonomie. Klíčovou a nejvýraznější figurou Syrizy je však zcela jistě ministr financí Yanis Varufakis, který má za sebou bohatou akademickou kariéru, jak jinak než na poli politické ekonomie.

Varufakis: Muž v papiňáku

Varufakis je mužem, který nejvýrazněji reprezentuje Syrizu a současnou řeckou vládu: levicový intelektuál, vzbuzující paniku u evropských konzervativců, nadšení u nové levice a u liberálů patrně něco mezi znepokojením a zvědavostí. Zároveň je to člověk, jehož postavení na něj klade tlaky z celé myriády různých směrů – vnitrostátně od frakcí ve vlastní straně a svých voličů, zvnějšku ze strany řeckých věřitelů v čele s Německem, ale nelze pominout ani očekávání mezinárodní levice, která v Syrize spatřuje naději pro své ambice, a obavy pravice, která se „vlády radikálů“ bojí jako čert kříže.

Varufakis ve své knize Globální Minotaurus, která před pár lety vyšla i v češtině, přirovnává globální ekonomiku ke známému řeckému mýtu. Kréta v něm zajišťuje mír a obchodní spolupráci všech spřátelených národů, ty však musí na oplátku platit tribut v podobě mladých chlapců a dívek, určených k pozření obludou – Minotaurem. Varufakis předkládá narativ, ve které roli Kréty plní po dekády Spojené státy, jež od sedmdesátých let a opuštění zlatého standardu ve velkém skupovaly zboží od velkých světových producentů a zároveň na Wall Street přitahovaly zisky z jeho prodejů, které využívaly ke krmení svého Minotaura, jímž byly obrovské obchodní a rozpočtové schodky, a samozřejmě rovněž k tomu, aby si finanční elity namastily kapsy. Tento mechanismus pak podle Varufakise vedl v roce 2008 k vypuknutí globální finanční a ekonomické krize.

Stručně řečeno, Varufakisův pohled na globální ekonomický systém je založen na kritickém pohledu na jeho vývoj minimálně od sedmdesátých let, ne-li od konce druhé světové války, a vychází z radikálně levicových východisek. V tomto směru se řadí ke škole politické ekonomie, která idealistický přístup založený na snahách o revizi světové distribuce bohatství kombinuje se sofistikovanými ekonomickými metodami, například s teorií racionální volby. Řecký ministr financí je zkrátka zvyklý přemýšlet jednak ve velkém a jednak takříkajíc mimo systém. Ve své nynější pozici, která ho nutí vyjednávat s řeckými věřiteli, z nichž patrně málokterý zastává stejně alternativní pohled na svět, jako on sám, tak zcela nepochybně čelí tlaku jak zvnějšku, tak zevnitř své vlastní hlavy.

Tanec na hraně kompromisu

Bez ohledu na Varufakisovu ostrou rétoriku se s ohledem na dosavadní vývoj vyjednávání zdá, že je řecká vláda schopna svá přesvědčení držet na uzdě; Syriza se chová mnohem méně levicově, než by se dalo čekat, a její ministr financí dokonce předkládá ve snaze dostát podmínkám záchranného balíku taková opatření, jaká by se bez velkého přimhouření očí dala nazvat pravicovými – ve svém plánu, který předložil před setkáním Euroskupiny, například Varufakis navrhuje prodej státních licencí online herním společnostem.

Řecké vládě se daří prokazovat zdravý stupeň soudnosti a relativně úspěšně budit přinejmenším zdání snahy o kompromis. Jakkoliv to pravděpodobně popouzí její skalní příznivce a možná i skalní odpůrce, dosavadní postup vyjednávání o řeckém dluhu a záchranném balíku byl s ohledem na výbušnost situace relativně poklidný. Je to samozřejmě dáno tím, že sázky jsou nastaveny vysoko; Řecku jde doslova o přežití, zatímco Evropská unie je motivována neochotou připustit odchod Řecka z eurozóny, což by mohlo představovat nebezpečný precedent pro další jižní státy, a rovněž geopolitickou hrou ve vztahu k Rusku, kterým Řekové celkem bez rozpaků šermují jako možným ekonomický a strategickým spojencem. Samotná konfigurace vyjednávání ovšem neznamená, že některá ze stran neudělá „leap of faith“ či prostě neuvážený a iracionální manévr.

Prozatím se zdá, že Tsipras, Varufakis a ostatní „radikálové“ z řecké vlády, od kterých z řady důvodů patrně takový lapsus hrozí více, než třeba od pragmatických Němců, jsou dostatečně při smyslech, aby hráli s rozvahou. Je ovšem otázkou, jak dlouho jim to vydrží. Tlak vlastního voličstva, stejně jako vlastní ideologie, se může ukázat příliš velkým, než aby Řekové dále akceptovali nutnost splacení dluhu, který sami vnímají jako jednak nespravedlivý, protože jejich optikou za zadlužováním jižních států EU stojí zejména ekonomická politika Německa, a jednak prostě nesplatitelný. Je proto otázkou, jestli stávající relativně konstruktivní přístup není jen zdržovací strategií, která ve skutečnosti maskuje krajně nepředvídatelného hráče. Nutnost balancování požadavků věřitelů, vlastních voličů, vlastních spolustraníků a vlastní ideologie se snadno může ukázat příliš náročným úkolem i pro člověka, který napsal několik knih o teorii her. 

Varufakis: Evropa věděla, že Řecko dluhy nesplatí

Jak Varufakis zkrotl jako Babiš

Newsletter