Jsou Němci ignoranti hospodářské politiky? Nedokáží snad rozpoznat rostoucí politické a ekonomické nebezpečí pro Evropu a tím i pro Německo samotné? Proč, když ostatní chtějí jít cestou značných monetárních a fiskálních stimulů pro evropskou ekonomiku, jsou oni těmi známými notorickými odpůrci? Jsou Němci špatnými Evropany, nezodpovědně a zrádně diktující úsporná opatření?
Pravdou je, že na rozdíl od mnoha zemí eurozóny, Německo spolehlivě provozovalo obezřetnou hospodářskou politiku. Zatímco jiní žili nad své poměry, Německo se takovým excesům vyhýbalo. Jde totiž o hluboké kulturní rozdíly a díky měnové unii si to opět uvědomujeme.
Není to náležitost jedné země, diktovat úsporná opatření ostatním zemím. Politické elity periférie eurozóny jsou zodpovědné za to, že jejich země v roce 2010 ztratily přístup na finanční trhy. Roky špatného řízení a nedodržování právního státu vedly k navýšení rozpočtových schodků a nárůstu dluhů. Rizikové prémie prudce stouply. Důsledkem byly programy nouzového financování, které následovaly přísné standardy Mezinárodního měnového fondu v podmínkách, které byly uloženy dlužnickým zemím.
Tvůrci německé hospodářské politiky ovšem nemají za cíl potrestat země na periferii eurozóny. Angela Merkelová chce, aby všechny země eurozóny vytvořily podmínky k hospodářskému růstu, který je reálný a udržitelný – takový, který vytváří pracovní místa. To vyžaduje pevné národní finance. Nemá to nic společného s fixací na nulový schodek. Němečtí ekonomové oponují léčbě příznaků. Varují před zjevným řešením, která se projeví politickým zklidněním v krátkodobém horizontu, ale pouze zakrývají skutečné ekonomické výzvy.
Volání o dodatečný makroekonomický stimul ignoruje příčiny evropských problémů. Pro růst je velmi důležité odstranit strukturální překážky. To zahrnuje opravy rozvah bank k odblokování úvěrového trhu. Není chybou Německa, že Francie zažívá hospodářskou stagnaci a Itálie je již tři roky v recesi. Problémy jsou domácí výroby. Nemohou být odstraněny ani Evropskou centrální bankou, ani fiskálním stimulem.
Reformy vyžadují politickou odvahu a silné vedení. A takové reformy jsou bolestivé. Jsou ovšem nezbytné k návratu na správnou cestu růstu. Skutečný deficit je selhání politické elity v mnoha zemích a nedostatek důvěryhodných institucí.
Různá hlediska hospodářské politiky vycházejí z historické zkušenosti a kulturních zvláštností. V případě Německa, dvě katastrofální období inflace v minulém století (jedno v roce 1923, druhé po druhé světové válce), měly hluboký vliv. Stejně jako poučení z období Velké hospodářské krize, selhání nejčistší formy kapitalismu a zneužití fiskální a monetární politiky během nacistického režimu.
Výsledkem je sociálně-tržní ekonomika, založená na opatrnosti a skepsi ke státnímu zásahu. Keynesiánské myšlení nikdy nehrálo tak velkou roli jako v anglosaských zemích. Německé myšlení je založeno na „ordoliberalismu“, přístupu vyplývajícímu z poznání, že trhy potřebují pravidla, která musí být stanovena a vymáhána vládou. Z tohoto pohledu jsou nejdůležitější principy: priorita cenové stability, podpora hospodářské soutěže na všech trzích, ochrana vlastnických práv, smluvní svoboda a představa, že jednotlivci by měli nést rizika svých vlastních rozhodnutí a ztráty bank by neměly dopadnout na celou společnost. Zásada individuální odpovědnosti se vztahuje také na Evropu, alespoň do doby, než bude vytvořena politická unie a zajištěna demokratická kontrola.
Jedná se o výtah ze sloupku Jűrgena Starka, bývalého člena Rady guvernérů Evropské centrální banky, pro FT.
