Pojďme dát nepodmíněný příjem nezaměstnaným, ozývá se z celého světa a také od nás. Nebo chudším domácnostem, studujícím anebo všem, ale dočasně. Se svými návrhy přišli Španělé, Italové, Američané či Britové. Za zavedení se přimluvil i papež a mluví se o něm i u nás. Podmiňovat však nepodmíněný příjem nedává úplně smysl. A nejde jen o slovíčkaření.
Nepodmíněný příjem má svou ekonomickou logiku. Hlavní ekonomickou předností této politiky je, že řeší problém vysoké participační daňové sazby. Protože běžná podpora v nezaměstnanosti zanikne s nástupem do zaměstnání, je nástup do zaměstnání “daněn” obrovskou sazbou. Nejde pouze o daňové zatížení samotné, ale o ztrátu finanční podpory v nezaměstnanosti.
Představme si, že se člověk rozhoduje, jestli bude mít 10 tisíc korun měsíčně jako podporu v nezaměstnanosti, nebo začne pracovat za 30 tisíc korun, z kterých odvede 20 % na dani. Celkové odvodové zatížení v tomto ilustrativním příkladu je skutečně obrovské. Ztracená podpora v nezaměstnanosti 10 tisíc korun a 20 % z 30 tisíc korun, tj. 6 tisíc korun. Dohromady tedy 16 tisíc korun, což odpovídá celkovému odvodovému zatížení 53 %, tedy o 33 procentních bodů víc než je daň z příjmu. Podobně jako například sleva na nepracující/nepracujícího manželku/manžela, tak podpora v nezaměstnanosti zvyšuje náklady návratu do zaměstnání.
Podmínit plošnou dávku čímkoliv, ať už je to nezaměstnanost, nízké příjmy nebo například studium, jak to navrhl Tomáš Sedláček zde, konzervuje lidi v jednom režimu a demotivuje je ho opustit (a vrátit se na trh práce).
Kontext diskuze, ve které se objevují plošné dávky jako podmíněné, je pochopitelný. Prvním krokem v současné krizové situaci musí být, respektive už 14 dní měla být, přímá pomoc ohroženým domácnostem. Ve snaze dodat rychlou pomoc není dostatek času na složité a administrativně náročné vymezení ohrožených domácností, ke kterým bychom prostředky v podobě přímé dávky měli směřovat. Samozřejmě doufáme, že až budeme vědět více, tak návrhy pomůžou dostatečně přesně identifikovat ohrožené domácnosti, ale zatím to neumíme.
Stále nevíme, jaký a jak velký ekonomický propad nás čeká. Data za nezaměstnanost nejsou zatím špatná a zároveň dle PAQ Research domácnostem citelně poklesly příjmy. Ekonomicky řečeno, zatím se zdá, že jde o intensive, nikoliv extensive margin, tedy o to, že lidé mají méně práce a příjmů, nikoliv že by spousta lidí přišla o práci úplně. Pokud by to tak zůstalo i v dalších měsících, pak by šlo o pozitivní zprávu. Lidé neztrácejí kontakt se svojí prací a až dojde k návratu do nového normálu, bude ekonomická obnova rychlejší. Ztráta významné části příjmů domácností i bez nárůstu nezaměstnanosti vyžaduje trochu jiná opatření, než o kterých se zatím mluví. Místo možnosti odložit splátku hypotéky či nájmu je na stole například její dočasné snížení, třeba na polovinu nebo na třetinu. Na intensive margin šok je potřeba aplikovat intensive margin policy. Ze současných dat se zdá, že by domácnosti takové opatření mohly zvládnout část svých povinností platit. Zároveň tím snižujeme riziko sekundární platební neschopnosti.
Pokud by však přeci jen měly být nějaké dávky podmíněné, tak podmínka musí motivovat k tomu nejdůležitějšímu, co nás teď čeká, a to je efektivní zavedení chytré karantény. Je jedno, jaký si půjčíte epidemiologický model a jaké parametry do něj vložíte, chytrá karanténa je to nejlepší, a dost možná jediné řešení, které máme. Je proto potřeba tu šanci nepropásnout a je klidně možné, že k tomu pomůže cílená a přímá dávka pro lidi, aby spolupracovali (stáhnou si aplikaci, používají ji, a pokud je to nutné, tak důsledně dodržují karanténu).
Plošný a skutečně nepodmíněný příjem u nás zatím smysl nedává. Na to ukazuje i skutečnost, že v čisté formě ho nezavedli dosud nikde na světě. Nejblíže skutečně nepodmíněnému příjmu jsou ve Španělsku, kde by měl každý občan dostat každý měsíc zhruba 12 tisíc korun. Alespoň to navrhuje levicová koalice premiéra Pedra Sáncheze ve a s návrhem souhlasí i Sánchezův koaliční partner. Návrh ale nemají v současné podobě jak uplatit. Španělsko patří s 98 % dluhu na hrubém domácím produktu mezi nejzadluženější země nejen Evropy, ale celého světa. Nepodmíněný příjem by stál Španěly 240 miliard euro ročně, ušetřili by ale 170 miliard na penzích, dávkách v nezaměstnanosti a dalších benefitech. Současný dluh 1400 miliard euro by tak jen touto změnou zdvojnásobili za 20 let.
Španělům “pomáhá” (a uvozovky jsou zde opravdu na místě), že mají vysokou nezaměstnanost a drahý nepodmíněný příjem by nahrazoval jejich současný drahý sociální systém. V České republice by vyšel relativně dráž, protože vyplácíme na sociálních dávkách v poměru k hrubému domácímu produktu méně, už jenom kvůli nízké nezaměstnanosti.
Pro představu, kdybychom chtěli dát každému člověku částku odpovídající průměrnému důchodu, která není nijak vysoká (letos by měl být 14 358 korun), potom bychom sice ušetřili 651,3 miliardy na sociálních dávkách, ale vyplatili bychom přes 1800 miliard v nepodmíněném příjmu. Pokud by se nic jiného nezměnilo, těchto dodatečných 1150 miliard by z nás udělalo nejzadluženější zemi světa přibližně za 10 let.
Pochopitelně, nepodmíněný příjem má celou řadu dalších známých a neznámých úskalí. Diskutuje se otázka, zda by nemohl být placen plně či částečně z centrálních bank, což otevírá debatu o vlivu na inflaci. Důležité je bavit se také o vlivu na konkrétní sektory, typicky na trh nemovitostí, kde by nepodmíněný příjem bezpochyby změnil ceny a chování nájemců i pronajímatelů, nebo na právní otázky, zda mohou exekutoři zabavit nepodmíněný příjem.
Každopádně, používat pro podmíněné a časově omezené transfery termín nepodmíněný příjem nedává smysl, přestože tyto transfery samotné smysl dávat mohou a často dávají. Není to však “nepodmíněný příjem”, ale pouze a jednoduše “příjem”. Příjem, který v současné situaci řadě lidí vypadl a zpravidla ne vlastní vinou. Nepodmíněný příjem by mohl začít dávat smysl, pokud bychom měli vyšší nezaměstnanost než Španělsko, k tomu však, doufejme, nikdy nedojde. A pokud, tak existují i levnější a rozumnější řešení.
