Koruna se po ranním posílení pod hranici 27 korun za euro nadále drží na silných hodnotách. Silná zůstává koruna i vůči dolaru, když se dnes posunula pod 23 USDCZK.

Ruská snaha uniknout vazbám s Evropou se mine účinkem

Vnímáno-li z historické perspektivy, poslední ruská otočka na východ není ničím novým. „Od pobřeží Pacifiku a výšin Himalájí, Rusko bude dominovat nejen záležitostem v Asii, ale i v Evropě.“ Ruským státníkem, jenž napsal tyto slova, nebyl Vladimir Putin, jak by se někteří mohli domnívat, ale hrabě Sergey Witte, ministr financí za doby panování Alexandra III. Witte, byl architektem ruské průmyslové revoluce, při níž byla zahájena výstavba trans-sibiřské magistrály, jejímž cílem bylo otevření zdrojů ve východních dvou třetinách ruského území dávajíc Moskvě prostředky k upevnění své moci v Pacifiku.

Ve skutečnosti se Rusové upírají směrem k Asii od chvíle, kdy poprvé překročili Ural na konci 16 století. Není náhodou, že výklad názvu přístavního města Vladivostok, jež je domovem pro ruské pacifické loďstvo, znamená v ruštině „panovat východu“.

Přesto však má pro Kreml momentální ruský obrat k východu zvláštní naléhavost. Rozpad Sovětského svazu byl ránou pro ruskou ekonomiku jako celek, ale pro východní Sibiř a ruský Dálný východ to byla katastrofa. Pracovní místa zmizela v momentě, kdy vojenský průmysl, ekonomická opora regionu, přestal řádně fungovat. Dnes jsou regiony v depresi a stále vylidněné. Poděl pobřeží, jehož délka se rovná délce pobřeží celé Severní Ameriky od Floridy ke Quebeku, má ruská Pacific Coast méně než 5 milionů obyvatel. Z pohledu Moskvy již nejde o „dominanci záležitostem v Asii“, ale udržení celistvosti Ruska.

Od Putinova návratu do prezidentského úřadu v roce 2012 jeho zaměření na východ neustále sílí. Nedávno uzavřené dohody ohledně prodeje plynu s Čínou, po téměř 20 letech bezvýchodných jednání, jsou středobodem jeho východní politiky. V okamžiku, kdy bude první z nich, „Power of Siberia“ (potrubí pro východní Čínu), uvedeno do provozu, jeho kapacita bude dodávat objem plynu rovnající se téměř čtvrtině ruského vývozu plynu do Evropy v roce 2013. V případě, že se podaří uvést do provozu i druhé potrubí Ajtaj do západní Číny, tato kapacita vzroste až na 40 procent.

Ale mířit na východ není to samé jako se tam dostat. Existují značné překážky. Plynová potrubí jsou obrovské, enormně drahé stavby, s dodací lhůtou přesahující více jak jedno desetiletí. Historicky vzato, celý ruský plynárenský průmysl byl soustředěn na západní země. Přesun těžiště směrem na východ vyžaduje vybudování zcela nového odvětví a to potrvá dlouhou dobu. Dokonce i v tom nejambicióznějším případě nedosáhne Power of Siberia své plné kapacity 38 miliard krychlových metrů za rok dříve než v druhé polovině třicátých let tohoto století.

Dva týdny stará dohoda o dodání ruského plynu do Číny skrze úzkou mezeru mezi Mongolskem a Kazachstánem, navazujíc na čínské potrubí, ale dává větší smysl. Tato trasa má z ruského pohledu jednoznačné výhody: nejenže umožní čerpat z téměř neomezených ruských rezerv v západní Sibiři, ale odbočí od stávajícího potrubního systému, umožnujíc Rusům přeskakovat mezi evropským a čínským trhem. Mimo to pomůže vyrovnat možnost více limitovaného trhu se zemním plynem v Evropě.

To vše bude vyžadovat velké množství peněz – podle některých odhadů až 55 miliard dolarů. Nynější západní sankce navíc přidávají ještě jednu překážku. Přestože Gazprom, Kremlem kontrolovaná energetická skupina, není přímo předmětem sankcí uvalených Spojenými státy a Evropou, nepřímý dopad sankcí bude ztížení schopnosti Ruska půjčovat si kapitál. Chce-li Rusko uskutečnit svůj projekt Power of Siberia, Gazprom bude muset jít na mezinárodní trhy pro financování a vyhlídky jsou nejisté.

Witte měl podobný problém. Postavení jeho trans-sibiřské železnice trvalo více než 15 let, mělo na svědomí desítky životů a jeho cena přesáhla dvojnásobek plánovaného rozpočtu. K financování projektu musel Witte využít zahraniční půjčky s vysokými úrokovými sazbami.

Metaforicky vzato, momentální obrácení pozornosti Ruska do Asie představuje jak obrazně tak fyzicky poslední etapu ruského snažení přiblížit se východu. Avšak, stejně jako v minulosti, bude něco takového trvat desítky let. Přese všechnu Putinovu snahu sladit Rusko s Čínou, tak zůstane Rusko v dohledné budoucnosti stále ukotvené na západě. Rusku se tak nepodaří uniknout svým vztahům s Evropou.

Autorem textu pro FT je Thane Gustafson, jeden z ředitelů energetické informační agentury IHS a autor publikace „Wheel of Fortune: the Battle for Oil and Power in Russia“.

Newsletter