Když naše země před deseti lety s velkou pompou vstupovala do Evropské unie, vše nasvědčovalo tomu, že českou ekonomiku a potažmo celou naší společnost čeká zářná budoucnost. Dneska s odstupem času vidíme, že i když se tato obecná očekávání potvrdila jen částečně, v mnoha významných souvislostech a oblastech byla překonána. Však se například český poměr HDP dle parity kupní síly k průměru zemí Evropské unie za deset let českého pobytu v EU zvýšil ze 74,6 na procent 84,6 procent. Je proto pro mne překvapivá neustálá diskuze, respektive zarputilé postoje mnoha českých politických stran, k otázce přijetí eura. Je nezpochybnitelným faktem, že jednou z podmínek vstupu do EU bylo zavázání se k budoucímu přijetí eura. V tomto směru jednoduše není prostor k diskuzi. Tak jaképak dohady?
Ekonomických souvislostí s přijetím eura, ať už kladných nebo negativních, lze jmenovat mnoho. Před přistoupením k diskusi o tom, zda euro ano či ne, bychom si však měli vyřešit zásadní otázku, a to je kam vlastně naše země geopoliticky a ekonomicky směřuje. Principiální otázkou je, zdali náš neustálý, mnohdy naprosto neopodstatněný kritický postoj k EU, kterým jsme se v minulých letech významně prezentovali, je k této zásadní evropské instituci z obyčejného morálního hlediska přijatelný.
Opět se tedy projevuje typická česká sebestředná povaha, kdy si jako národ jednoduše myslíme, že je naše pozice v rámci EU významnější, než je tomu ve skutečnosti. Pravdou však je, že co se týče ekonomiky, naše země hraje ve věcích celkového ekonomického fungování EU naprosto nepodstatnou roli.
Z projektu Evropské unie se snažíme vytěžit jen to nejvýhodnější, spokojeně čerpáme evropské dotace, mnoho let jsme využívali přílivu zahraničních investic a bezcelního obchodu, jsme rádi, že nemusíme podstupovat ponižující a zdržující celní a pasové kontroly při výjezdech do západní Evropy, ve velkém spokojeně konzumujeme všechnu přidanou hodnotu, kterou nám Evropská unie přináší. V okamžiku, kdy je ale potřeba rozhodnout ve věcech nepopulárních, které jsou pro budoucnost EU jako celek velmi podstatné, avšak pro nás nepřináší jednoznačný efekt, tedy například přijetí eura, Evropská unie se rázem stává terčem krátkozrakých a účelově odmítavých postojů. Vypadá to jako bychom si snad neuvědomovali fakt, že právě Evropská unie je naším největším hospodářským odbytištěm, bez něhož by naše země nemohla existovat ve své dnešní relativně vyspělé podobě.
Hlavním argumentem pro zachování koruny je (ač to některé politické strany veřejně nechtějí připustit) možnost jejího oslabení, tedy nástroj používaný Českou národní bankou mimo jiné k ovlivňování, respektive zvyšování české exportní konkurenceschopnosti. Otázkou však je, jak by to v Evropě vypadalo, kdyby se takto v případě potřeby zachovaly všechny státy. Představa, že by v době potenciálních potíží velké ekonomiky jako např. Itálie , Německo nebo Francie jednoduše začaly oslabovat své měny, se zdá být nemyslitelná. Toto by vedlo k jedinému, a to k započetí následné obrovské celosvětové spirály devalvačních trendů, jejíž následky by pro globální ekonomiku byly dost možná katastrofální.
Viceguvernér Hampl: Společná měnová unie s Německem by stála za úvahu
ČNB: Konec intervencí podmiňuje jistota, že inflace už neklesne
Jsme nadmíru spokojeni, že jsme se nemuseli jako všichni ostatní finančně podílet na záchraně Řecka a Kypru, ale neumím si představit, jak by to s naším dosavadním sebestředným a arogantním přístupem k Evropské unii vypadalo, kdybychom takovou pomoc potřebovali my. Bylo pro mne doslova zarážející poslouchat jásavá prohlášení našich politiků i ekonomů v souvislosti s tím, že se naše země nemusela podílet na vytvoření tzv. Eurovalu a přispět tak k záchraně potápějících se ekonomik. Tento přístup mi připadá naprosto bezpáteřní a bezcharakterní.
Osobně se však domnívám, že celá podstata naší diskuse ohledně přijetí eura vychází především z nejasnosti naší české identity ve vztahu k Evropě jako ekonomicko-geopolitickému uspořádání.
V posledních letech u nás, ač se to zdá nepochopitelné, opět dochází na mnoha úrovních politických i ekonomických k srovnávaní a příměrům, zda-li je lepší dále spolupracovat se Západem, to znamená se západní Evropou, nebo zda zaměřit svoji hlavní ekonomickou orientaci na Rusko a na východ. Zdá se, že si již nepamatujeme dobu před dvaceti pěti lety a stav, ve kterém se nacházela naše země a národ jako takový. Některá naše zájmová politická a ekonomická uskupení víceméně otevřeně agitují ve prospěch Ruska a jeho nebezpečné, téměř válečné rétoriky, která je založena na ekonomické síle vycházející z nerostného bohatství, kterým tato země disponuje. Je zarážející, že většina našich obyvatel tento nebezpečný směr orientace naší země nijak nezaregistrovala, nebo ho považuje za nepodstatný a nedůležitý.
O čem jsem přesvědčen je, že ekonomické souvislosti s přijetí eura jsou v tuto chvíli odsunuty až na druhou kolej. Co rozhoduje v dnešní době, jsou skryté zájmy politiků a na nich navázaných finančních a ekonomických uskupení. Myslím si, že právě proto je dnes naše země opět na rozcestí, což by dle mého mělo vést k významné aktivitě všech morálních i ekonomických autorit naší země. I když to veřejnosti nemusí být zcela zřejmé, je to potřeba, možná víc než kdy předtím.
