Tento čtvrtek tomu bude přesně sedm let, co započala finanční krize. Investiční banka Bear Stearns, někdejší ikona Wall Streetu, oznámila, že dva její fondy jsou bezcenné. Mocně totiž investovaly do rizikových cenných papírů krytých podřadnými hypotékami.
Když tento příběh uvozující krizi vykládám studentům Vysoké školy ekonomické, dochází mi, že tehdy byli o třetinu života mladší. Brali rozum do hrsti. Je to pro ně už věčnost. Makléři, kteří na Wall Streetu i jinde obchodují v institucích jako Bear Stearns, nejsou o moc starší, často dvacátníci. Připočtěme firemní kulturu investičního světa, a Wall Streetu zvláště, kterou ve své knize o „etnografii Wall Streetu“ znale popisuje etnografka Karen Hoová, sama někdejší investiční bankéřka. Kulturu, která vštěpuje dychtivost po zisku a riziku. A ztrátu lítosti nad ztrátou. Bude v zájmu této kultury „pitvat se“ v příbězích typu toho, který vykládám studentům? Ne. Připomínání předchozích selhání krotí onu dychtivost. I po desetiletích tak zjevně platí postřeh ekonoma Johna Kennetha Galbraitha: paměť finančního odvětví je neskutečně kratinká.
Finančnictví – jako vždy plné mladé krve – o to snadněji momentálně přijímá víru ve věčnost, jak si kriticky všímá Steen Jakobsen ze Saxo Bank. Ve věčnost nízkých úrokových sazeb. Ve věčnost nadměrného výnosu akciových trhů. Ve věčnost mdlého ekonomického růstu. To je nová víra lidí, kteří rozdělují globální kapitál. I když Jakobsen hovoří spíše o iluzi. O asi nejvemlouvavější iluzi, kterou ve své bohaté kariéře pamatuje.
Tato iluze by ovšem nikdy nezapustila kořeny nebýt oněch nízkých sazeb. Před lety je nastavily světové centrální banky. Jenže konání centrálních bank v převážné části uplynulých sedmi let budí v rostoucí míře pochyby. Alespoň tedy na straně těch osob a institucí, které jsou s to nazírat na věci bez iluzí. Třeba basilejská Banka pro mezinárodní platby je ve své aktuální výroční zprávě k centrálním bankám poměrně kritická. Konstatuje neobvykle chabý ekonomický růst navzdory expanzivní měnové politice nízkých, nulových, ba záporných sazeb.
Přední evropský ekonom Paul De Grauwe zase ve své květnové odborné stati dokládá, že pokles dluhopisových výnosů řady periferních zemí eurozóny plyne z nekonvenčního opatření Evropské centrální banky, konkrétně programu přímých monetárních transakcí, a ne z fundamentálních přeměn (např. redukce dluhu v poměru k HDP) dotčených ekonomik. Vlastně tím říká, že výnosy klesají jen díky iluzi. Valný zbytek finančního světa ovšem nechce ani od této iluze držet odstup. Žije jí. Věří, že centrální banka vždy nakonec přispěchá na pomoc.
Když se minulý týden po trzích začala šířit panika způsobená situací kolem portugalské banky Banco Espirito Santo, z celoevropského hlediska spíše nevýznamné, ukázalo se ovšem, jak prchavá finančnická iluze věčnosti ve skutečnosti je. Připomíná nápisy „Se SSSR na věčné časy“ za perestrojky sklonku 80. let.
Kdepak, dokud se finančnictví nepostaví na vlastní nohy a neudělá první rázný krok bez berličky z centrálních bank, jsme stále v krizi. I kdyby snad měla trvat věčnost. Jenže: budou zapomětliví finančníci ještě vůbec pamatovat, jak se takový krok dělá?
Vyšlo v E15, 14. 7. 2014.
