Sankce jako cesta k veřejným penězům

Rozsáhlá historická zkušenost ukazuje, že sankce namířené proti Rusku nejspíše konflikt na Ukrajině nevyřeší. Zjitřeného klimatu, jehož jsou sankce klíčovým symptomem, se ovšem snaží využít různé skupiny, a dostat se tak neopodstatněně k veřejným prostředkům.

Když jde o opravdu bytostné zájmy – o něž Putinovi jde –, jakékoli sankce jsou druhořadé. To je fakt, jejž lze podpořit tvrdými daty. Studie Economic Sanctions Reconsidered, kterou vydal washingtonský Petersonův institut, analyzuje přibližně dvě stovky případů ekonomických sankcí od první světové války do roku 2000. Alespoň částečný úspěch zaznamenaly ve zhruba třetině případů. Nejpřínosnější byly, když měly pomoci splnit poměrně nenáročný cíl, například propuštění určitého politického vězně. V takových případech uspívá zhruba polovina z nich. Když jde o mnohem více, mají úspěch jen asi v jednom případu z pěti. Autokratické režimy jsou navíc výrazně odolnější vůči ekonomickému tlaku než ty demokratické.

Zatímco tedy lze s poměrně vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že se sankce minou účinky, jen stěží lze odhadovat škody, které napáchají. Odhad škod, které utrpí Česko, je v této chvíli nemožný a lze směle obdivovat všechny ty, kteří už vědí, kolik to tuzemské firmy bude stát.

Abychom škody mohli odhadnout, musíme nejprve odhadnout délku, rozsah a hloubku konfliktu v nadcházející době a vzájemné reakce klíčových stran konfliktu na krok či opatření protistrany. To jsou proměnné, které nikdo nezná ani přibližně, dokonce ani Putin nebo Obama ne. Lze si ovšem představit, že organizace typu Svazu průmyslu a dopravy budou odhadované ztráty nadsazovat, aby zvýšily svoji naději, že vláda dotčené firmy a podniky, které svaz zastupuje, zasanuje z veřejných peněz. K žádné takové sanaci by každopádně dojít nemělo. Jde o normální politické riziko, o normální podnikatelské riziko.

Také návrh nové podoby kurzarbeitu byl nedávno uveden v kontextu sankcí. Na svědomí jej má pracovní skupina zabývající se jejich dopady. Přitom zrovna v rámci boje proti jejich dopadům by kurzarbeit užit být neměl.

Dopady sankcí mají totiž spíše strukturální ráz, zatímco kurzarbeit je potenciálně vhodným řešením při cyklických útlumech. Sankce zasahují firmy, které jsou obchodně exponovány vůči ohniskům ukrajinského konfliktu, vůči sankcionovaným trhům a odvětvím. To ale platí jen pro určitou část tuzemských firem.

Lze samozřejmě tvrdit, že skrze jejich problémy se dopady sankcí druhotně promítnou do širší ekonomiky. Ovšem tento dopad už může být značně rozptýlený, a tedy nehluboký. Navíc jeho zdroj nemusí být časově limitovaný – třeba sankce proti Kubě uplatňují USA desítky let. A priori tedy rozhodně nelze sázet na cyklický charakter dopadů sankcí. V dlouhém horizontu mohou nakonec trpět třeba jen ty firmy, které přijdou o ruské odběratele a nedokážou se přeorientovat na nové trhy. Má pak stát dotovat chod těchto společností, o jejichž zboží vlastně nikde není zájem, na úkor těch, které se přeorientují? To je mrhání veřejnými penězi.

Z hlediska praktické aplikace kurzarbeitu je tedy zásadní, aby došlo k odlišení spíše cyklického a spíše strukturálního útlumu. To může být v řadě případů obtížné. Do hry proto mohou a budou vstupovat lobbistické síly, které budou obhajovat uplatnění „krátké práce“ v dané firmě cyklickým útlumem ekonomiky, ačkoli ve skutečnosti bude firma čelit strukturálním potížím.

Sankce pravděpodobně ukrajinský konflikt nevyřeší. Mnohem lépe však mohou posloužit jistým zájmovým skupinám, které se díky nim dostanou k veřejným prostředkům, na něž nemají žádný smysluplný nárok. At už prostřednictvím nadsazení objemu škod způsobených sankcemi, nebo vydáváním svých strukturálních problémů za cyklické. A jistě i mnoha dalšími způsoby.

Newsletter