Sázka na nejistotu – film nejen pro investory

Už deset let nás dělí od doby, kdy první investoři zpozorovali bublinu na americkém realitním trhu. Tehdy jim zbytek finančního světa buď nevěnoval pozornost, nebo nevěřil. Jen hlupák by přece sázel proti hypotečnímu trhu, zároveň by totiž sázel i proti stabilitě největší světové ekonomiky. Díky této logice tak největší instituce levně prodávaly pojištění na nesplácení hypoték (a další podobné produkty), na kterém každý z oněch škarohlídů vydělal desítky milionů dolarů.

Příběh těchto rebelujících investorů popisuje v bestselleru Big Short Michael Lewis. Loni byl podle této knihy natočen film, který na začátku roku přišel i do českých kin (v češtině Sázka na nejistotu). Zatím sklízí úspěch, jak u diváků, tak u kritiků.

Oproti dřívějším „finančním“ filmům totiž zábavně a srozumitelně vysvětluje – místy i lépe než Lewisova kniha –, co se to na trzích vlastně děje. Navíc hlavními hrdiny už nejsou padouši jako Gordon Gekko z filmu Wall Street nebo Jordan Belfort z Vlka z Wall Street, ale klaďasové Michael Burry a Steve Eisman. Téměř novodobí rytíři, kteří chtěli zachránit americkou ekonomiku – a vydělat u toho pořádnej balík. V jejich rolích se nadto objevují hvězdy jako Christian Bale, Ryan Gosling nebo Brad Pitt. Možná proto ta oblíbenost.

Dnešní investiční svět si navíc z tohoto příběhu může vzít i jeden cenný poznatek.

Zase ta regulace…

Ani film ani kniha se totiž vůbec nedotýkají nízkých úrokových sazeb, které podle mnoha ekonomů a investorů vedly k realitní bublině. Soustředí se především na machinace okolo poskytování hypoték, přesouvání rizik do těžko rozklíčovatelných finančních produktů a jejich přeprodávání často nic netušícím zákazníkům; to vše za bedlivého dohledu zoufale neschopných ratingových agentur.

Big Short tak nabízí zajímavý, přestože dílčí, pohled na celou strukturu hypoteční krize. Z výpovědí Michaelu Burryho a dalších shorterů (obchodníků, kteří vydělávají na poklesu ceny daného produktu), ale i typických zástupců Wall Streetu vyplývá, že by k podobné krizi došlo i v případě vyšších úrokových měr. Firmy totiž nezajímá, zda poskytnou hypotéku imigrantům bez jakéhokoliv příjmu. Riziko z jejího nesplacení prostě druhý den zabalí a pošlou o dům dál. O dům dál ho den na to opět přebalí a pošlou ke třetímu domu. Kdo nese konečné riziko se dá dohledat v dílčích případech – podobně jako to dělali Burry s Eismanem –, jen velmi těžko ale u celého provázaného komplexního systému.

Vinu tak nenese jenom Fed, ale také regulátor. Dříve použitá míra regulace se ukázala jako nevyhovující. Jestli je ale řešením regulaci zpřísnit, nebo ji osekat na nejnutnější zákony, už nechám na čtenáři.