V prvním kurzu bankovnictví se každý posluchač dozví, že základním principem bankovnictví je usnadnit tok kapitálu k těm, kdo ho potřebují. Alespoň takto systém funguje v západním, chceme-li demokratickém, světě. A pro ekonomický růst, jakožto zlaté tele novodobé společnosti, je fungující bankovní systém nutnou podmínkou. Co se stane s bankovním systémem v zemi, která roste velkým tempem, ale rozvíjející se podniky nemají přístup ke kapitálu? Finanční klima poněkud zešedne.
Historické okénko
V 80. letech minulého století se Čína, pod taktovkou známého Teng Sioa-pchinga, snažila vydat cestou k nějaké formě tržního hospodářství. Proto z tehdejší jediné komerční, a zároveň také centrální, Čínské lidové banky stvořila čtyři jiné. Ty na sebe převzaly komerční část portfolia a zároveň zůstaly v rukou vládní garnitury. Třebaže se čínská ekonomika chtěla připodobnit té západní, kapitalistické, její bankovní systém zase tak pružný nebyl.
Jinými slovy byl přístup ke kapitálu stále v rukou státu. A hlavním cílem těchto bank nebyla tvorba zisku, ale zastávání státních zájmů. Ty poslední dvě dekády spočívaly v privatizaci a investicích do klíčových podniků táhnoucích silný růst domácího produktu. Problémem této strategie ale je, že třebaže roste HDP, opomíjí menší tržní hráče (SME), kteří pak musejí hledat financování někde jinde, čímž roste šedá bankovní sféra.
Morální hazard
Problémem omezení přístupu segmentu trhu k úvěrům, respektive jejich navázáním na pouze některé, vzniká takzvaný morální hazard. Věřitelé pak mají přirozenou tendenci poskytnout prostředky pouze společnostem, které mají podporu vládní garnitury. Například ta čínská má tendenci nenechat padnout žádný z domácích podniků, nebo minimálně proces defaultu řádně zamotat, jako například v případě výrobce solárních panelů SunTech.
Ten dělal vše proto, aby nemusel vyhlásit bankrot v americké jurisdikci, třebaže byl v Americe silně exponován, mimo jiné obchodován na New Yorské burze. To se nakonec podařilo a mnozí komentátoři posléze připomínali, jak je důležité zahrnout nejistotu, která panuje i třeba okolo čínského insolvenčního zákona, do oceňování dluhů čínských společností.
Nejen, že alokace kapitálu je v takovémto systému velmi neefektivní, navíc dlužníci mohou spoléhat zmíněnou podporu a zvyšuje se riziko nesplacení úvěru. A samozřejmě, celkový výkon ekonomiky potom jde ruku v ruce s kroky vlády.
O to závažnější pak problém je, když právě v takové zemi drasticky roste objem poskytnutých úvěrů, což je přesně případ Číny.
Ne každý růst je vítaný
Stejně jako Goldman Sachs v roce 2013, tak i Jamil Anderlini z Financial Times v roce 2014, upozorňují na masívní nárůst zadluženosti čínské ekonomiky. Podle něj za pět let od krize 2008 objem úvěrů v Číně vzrostl z 10 na 25 trilionů dolarů. V poměru k HDP je to pak nárůst ze 130% na 220%.
Je tedy patrné, že tempo růstu ekonomiky nestačí tempu růstu domácího produktu. Zmiňovaná studie Goldman Sachs, Top of Mind, z roku 2013 poukazuje na to, že takto závratná rychlost naznačuje, že něco není v pořádku s aktivy tamního trhu.
Šedá je dobrá
Významná role čínského státu se na bankovním trhu projevuje samozřejmě vysokou mírou regulace. Ta čínská se týká mimo jiné i omezení úroků z depozit. To potom nutí investory hledat výnosnější příležitosti – vítejte v šedém bankovnictví.
Šedá sféra bankovních produktů je z čínského hlediska velmi specifická skupina. Zpravidla definujeme šedé oblasti jako transakce probíhající mimo konvenční tržní rámec. To v čínském případě ale znamená něco úplně jiného, než v západním světě. Ostatně i transakce týkající se korporátních dluhopisů jsou v čínském systému vnímány jako netradiční, jak napoví graf ze studie Goldman Sachs.
Na druhou stranu, co se týče objemů aktiv nebankovních subjektů, není v globálním měřítku Čína ani zdaleka nejvýznamnější. Odhad Financial Stability Board z roku 2014 uvádí, že z celkového objemu 75,2 trilionu dolarů nebankovních aktiv, z Číny pochází jen asi 4%, USA oproti tomu přispívá 33%.
Třebaže tedy v absolutních číslech se situace v zemi Draka může zdát marginální, dle ankety CFA Institute je ale čínský trh vnímám v souvislosti s obavami o systémový risk. A důvodem je jen asymetrický přístup ke kapitálu, například krátkodobé půjčky pro developery a jakési vakuum v oblastí financování malých a středních podniků. Tedy svým způsobem, v Číně je šedé bankovnictví spíše řešením problému, uspokojováním poptávky, kterou tradiční státní banky nedokáží uspokojit.
Centrální plánovač neví kam dřív
Opět s trochou nadsázky, je pak v současné situaci centrální plánovač čínské ekonomiky ve svízelné situaci. Na jednu stranu mu kolabuje akciový trh, na který se nahrnulo neuvěřitelné množství mikroinvestorů spekulujících s obrovskými pákami a trh se posléze zhroutil. Také se mu vymyká i trh úvěrový, který sice mocně roste, avšak systém jako takový mu nestačí a jeho účastníci hledají financování mimo něj.
Soudruzi! Ten propad musíme zastavit!
Tento způsob boje s propadem trhů…
Alan Lok na svém CFA blogu uvažuje nad tím, že by možná čínská garnitura měla uvažovat nad tím, že její „šedý“ bankovní trh je spíše inovací, nežli jakýmsi slepým střevem státních bank. Lok pobízí vládní garnituru k tomu, aby se snažila tento segment, spíše zprůhlednit a efektivně regulovat, než vymýšlet pravidla jak ho postavit mimo zákon.
Už jen pro rostoucí systémové riziko, je to smysluplný krok, který by pomalu ale jistě odebral vábničku vysokých výnosů mimobankovního segmentu. Protože když má zoufalý podnikatel možnosti vybrat si podmínky úvěru u více poskytovatelů, nemusí nic podepisovat v šedých uličkách.
