Nápad zavedení daně z finančních transakcí není nic nového. Už v roce 2011 zveřejnila Evropská komise text pro podobný typ daně v celounijním měřítku. V roce 2013, kdy byl zveřejněn legislativní návrh od Evropské komise, se nenašla ani prostá většina států EU, která by byla pro zavedení podobného typu daně. V minulosti zavedlo, a velmi brzy zrušilo Švédsko, protože to působilo komplikace právě na tamním finančním trhu. Docházelo k přesunu transakcí do jiných zemí, kde podobná daň nebyla. Před těmito a dalšími dopady varovala řada studií ze strany nevládních organizací, soukromých subjektů, ale i dopadová analýza Evropské komise. V současné době má v rámci EU tuto daň zavedenou jen Orbánovo Maďarsko, který ji v roce 2013 prosadil.
V současné době není, a logicky nemůže být, úplně jasné, jak celá daň z finančních transakcí bude na Slovensku fungovat. Lze očekávat další jednání, přípravy a finalizaci samotného návrhu samotné daně a jejího fungování. Přesto všechno už nyní slyšíme optimistické odhady, kdy daňový výnos má přesáhnout 600 miliónů euro. V maďarsku někteří odborníci tento typ daně označují prostě za bankovní daň, kdy daně z transakcí odvádí samotná banka, a v rámci různých výhod a dalších speciálních nabídek pro firmy dokonce nese i část samotné daňové zátěže – někdy dokonce celou.
Další variantou řešení je, že každá firma, podnikatel a živnostník bude na speciálním firemním účtu rovnou platit vyměřenou daň při bankovním převodu, výběru hotovosti, platbě kartou a u dalších finančních operací. Dle mého je to ale jen otázka času, než se minimálně u velkých firem dostaneme do varianty 1, kdy daň ve výsledku zaplatí banka. V rámci konkurenčního boje nebude banka riskovat ztrátu klienta kvůli dani z transakce, která má být u bankovního převodu zastropována na 40 euro – velmi malá částka v případě platby na úrovni miliónů euro.
K samotnému stropu na daň z transakce snad lze říci jen tolik, že díky němu bude efektivní daňová zátěž této daně podstatně větší u malých a středních podniků než u velkých firem a korporací. U těch menších firem lze navíc předpokládat, že banka celou částku v rámci „prémiového“ účtu neodpustí. Na druhou stranu, neexistence stropu by vedla k tak obrovským daňovým nákladům, které by ještě více ohrozily samotnou existenci některých trhů. Je to špatné řešení špatného nápadu, a jak zmiňuji výše, problémů je podstatně více.
Nyní k záměru, že se daň nedotkne spotřebitele, respektive „obyčejných“ lidí. To je naprostý nesmysl. Kdo toto slibuje, tak buď vědomě lže, nebo nemá základní znalosti daňové či jakékoliv jiné politiky. Narážím na daňovou incidenci – tedy, kdo skutečně nese břemeno daně. Přestože formálně daň míří pouze na jednu stranu transakce, například firmu, tak tato firma část či celé daňové náklady může přenést na zákazníky v podobě vyšších cen. V případě zavedení daně z finančních transakcí tak můžou slovenští spotřebitelé očekávat zdražení bankovních služeb a zdražení zboží a služeb od firem postižených touto novou daní. Když to zjednodušíme, tak přestože daň bude mířit na finanční transakce firem, její zavedení pocítí běžný spotřebitel ve své peněžence prostřednictvím vyšších cen.
Aby se zamezilo odklonu slovenských transakcí do zahraničí, lze předpokládat, že bude zaveden systém, který bude působit i za hranicemi země. Podobně, jako tomu je v Maďarsku. Zahraniční firmy, včetně těch českých, tak budou nést minimálně část administrativních nákladů spojených se zavedením a výběrem této daně. Tyto komplikace můžou vést k ochlazení obchodních a dalších vztahů mezi Českou republikou a Slovenskem. Všechno výše napsané kvůli slíbenému daňovému výběru 600 milionů euro, který se ani nemusí podařit naplnit. Jak to tak u podobných plánů bývá. To za to prostě Slovensku nestojí.
Zdroj: Bloomberg, Reuters
