Soukromý dluh jako klíčová proměnná v predikci další krize

V roce 2017 vydal profesor Steve Keen krátkou publikaci s názvem “Can We Avoid Another Financial Crises?”, která přináší, nebál bych se říci, převratný pohled na minulé i budoucí finanční krize a stala se velmi diskutovanou polemikou mezi odbornou veřejností například ve Velké Británii. S čím novým tedy vlastně přichází?

V první části se Steve Keen věnuje kritice DSGE modelů a jejich chybnému agregování chování jednotlivých spotřebitelů. Pro investory a analytiky akciových trhů je ale mnohem důležitější druhá část, která postupně odhaluje význam soukromého dluhu (private debt) v ekonomii, jenž byl až dosud mainstreamovou ekonomickou teorií opomíjen.

Empirická pravidelnost

Jeho důležitost již ukázal Richard Vague, který identifikoval, že v posledních 150 letech se ve všech finančních krizích objevuje jakási empirická regularita  –  poměr soukromého dluhu k HDP (SD/HDP) převyšuje 150 %, přičemž za pět předkrizových let se zvýšil minimálně o 17 %. Úroveň dopadu případné krize tak určuje nejenom samotná úroveň dluhu, ale i tempo jeho růstu. Pozorování můžeme shrnout, že pokud nám poměr SD/HDP roste rychleji než hrubý domácí produkt, samotná stabilizace růstu povede k vážné recesi, i kdyby HDP žádné zpomalování nevykazovalo.

Steve Keen výše zmíněnou ekonomickou regularitu podrobně vysvětluje na příkladech dvou států  – jeden, který již krizí zasažen byl (USA), a druhý, který se recesi zatím úspěšný brání (Austrálie). První jmenovaný přesně demonstruje Vagueovy poznatky o problému soukromého dluhu a propadu poskytování nových úvěru. Spojené státy zvýšily poměr SD/HDP mezi lety 1945 a 2008 z 37 na 165 %. V době před finanční krizí byla ekonomika USA z velké části tažena dluhovým financováním, není tedy divu, že pokles nových úvěrů z 15 % HDP na -5 % vyvolal tak hlubokou depresi. Keen jedním dechem dodává, že tamější krize není rozhodně zažehnána, neboť poměr SD/HDP spadl pouze o 21 % na 149 % (například po Velké depresi a druhé světové válce spadl na ¼ své hodnoty, tedy na 37 %). Zde tedy USA dělá podobnou chybu jako Japonsko, když se nesnaží po ekonomické recesi snížit soukromý dluh na „bezpečnou“ úroveň.

Na druhé straně se Austrálii povedlo finanční krizi i přes vysoký poměr SD/HDP (v roce 2016 ohromujících 206 %) ustát bez větších problémů. Jak je to možné? Jak již bylo zmíněno, neméně důležitá je i druhá podmínka , tedy objem nově poskytnutých úvěrů musí spadnout, což se v Austrálii nestalo ze dvou důvodů: vláda začala masivně podporovat prvotní žadatele o hypotéku a zároveň významně vzrostla obchodní aktivita mezi Austrálií a Čínou, což vedlo k velkým (z velké části dluhovým) investicím do nových dolů, přístavů nebo železnic. Dle Keena tak došlo pouze k oddálení, nikoliv překonání, nevyhnutelné krize.

„Živé mrtvé“ země

Autor knihy taktéž představuje několik států, které považuje za „živé mrtvé“, dříve velmi progresivní státy, které ale doplatily na neudržitelný hospodářský růst. Tyto ekonomiky jsou definovány vysokým soukromým dluhem přetrvávajícím i po krizi, jeho předchozím značným růstem a současnou nízkou až nulovou poptávku taženou novými úvěry. Mimo již zmíněné USA mezi ně můžeme zařadit Dánsko, Irsko, Nizozemsko, Nový Zéland, Portugalsko, Španělsko nebo Velkou Británii. Jejich průměrný poměr SD/HDP se od finanční krize snížil pouze o 18 %, a to na 207 %. Průměr nových úvěrů se pak pohybuje kolem -1 % HDP.

Další země, které dle Keena mají svůj „Minského moment“ těsně před sebou, jsou Hongkong, Austrálie, Belgie, Kanada, Jižní Korea, Švédsko a Čína. Tyto státy dohromady tvoří 28 % světového HDP a 37 % světového objemu soukromého dluhu (pro porovnání předkrizové Spojené státy tvořily 29 % HDP a 32 % soukromého dluhu).

Naopak jako velmi bezpečné země z pohledu Vagueovy empirické regularity se zdají být Německo, Rakousku, Argentina, Česká republika, Maďarsko, Indie, Indonesie, Israel, Mexico, Polsko, Saudská Arabie nebo Jižní Afrika.

Jaké je řešení?

Jako nejjednodušší řešení snížení soukromého dluhu se nabízí zrušení některých úvěrů, což ale z morálního a obchodního hlediska není samozřejmě možné, zejména z důvodu zvýhodnění dlužníků před věřiteli. Tzv. vrtulníkové shazování peněz taktéž nenabízí ideální řešení, neboť si nemůžeme být jisti, že by poskytnuté prostředky byly použity pro splacení úvěrů.

Keen tak nabízí vlastní řešení, která nazývá „Modern Debt Jubilee“. Koncept obsahuje injekci prostředků na všechny soukromé účty s podmínkou, že primárně budou použity na splacení dluhů, čímž eliminuje diskriminaci věřitelů. Druhou podmínkou by bylo omezení dalšího nadměrného půjčování, například zastropováním maximální částky úvěru na desetinásobek ročního příjmu. Problém snížení zisků finančních institucí by pak měl být vyvážen podílem na zisku společností, kterým by byl dluh poskytnut.

Zároveň Steve Keen apeluje na regulační autority, aby implementovaly soukromý dluh do svých modelů a přiřadily mu stejnou důležitost jako nezaměstnanosti nebo inflaci, neboť jak celá studie ukázala, jeho význam hraje velkou roli.

Autor publikace „Can We Avoid Another Financial Crises?“ tak podrobuje současnou mainstreamovou ekonomickou teorii výrazné a oprávněné kritice. Zároveň poukazuje na dlouhodobě opomíjené fundamenty finančních krizí a snaží se je zavést do veřejné diskuze. Podobné myšlenky již prezentoval v 70. letech ekonom Hyman Minsky , avšak úspěšný příliš nebyl. Uvidíme, jak se podaří rozvířit vody ekonomie Steevu Keenovi.

Newsletter