Eurozóna oslavuje (už po kolikáté) konec řecké krize. Aspoň na několik měsíců mají na jihovýchodě vystaráno. Pomyslný štafetový kolík si ale dost možná převezme jihozápad, konkrétně Španělsko. Na 20. prosince jsou naplánovány parlamentní volby a na výhru v nich se třese španělská obdoba Syrizy – Podemos.
Stranu, vzniknuvší v březnu loňského roku, vede šestatřicetiletý Pablo Iglesias, politolog a jeden z pěti zástupců Podemos v Evropském parlamentu (strana získala v eurovolbách v roce 2014 osm procent hlasů). Letošní volby v regionech potenciál strany příliš nenaznačily. Nekandidovala v nich totiž samostatně, ale v rozličných levicových koalicích, které uspěly například v Barceloně, Zaragoze či Santiagu – Podemos obsadil 10 procent ze všech křesel v regionálních parlamentech. Budoucí rozložení sil mohou přiblížit průzkumy veřejného mínění, kterým prozatím vévodí zavedená pravicová strana Partido Popular (PP) v čele s nynějším premiérem Marianem Rajoyem. Srpnová měření přisuzují PP zisk až 27 procent hlasů. Druhou v pořadí je s 22 procenty Partido Socialista Obrero Español (PSOE), tradiční levicová alternativa k PP. Podemos okupuje třetí příčku s přibližně 17 procenty.
Podemos ve španělských průzkumech upevňuje pozice
Může se zdát, že k politickému ovládnutí Pyrenejského poloostrova má tak Podemos prozatím daleko. Je ale nutné podotknout, že v lednu a únoru (v době vítězství Syrizy v řeckých parlamentních volbách) byla v několika průzkumech na prvním místě s možným ziskem až 30 procent. I s nižším výsledkem by ale Iglesiasova strana mohla prosadit část svých ekonomických plánů, které by připravily představitelům eurozóny další bezesné noci.
Konec úspor
Neskrývaným cílem Podemos se stalo ukončení úsporných opatření, prováděných premiérem Rajoyem. Ty na jednu stranu pomohly zemi odpoutat se od hospodářského dna, HDP stoupá již osm čtvrtletí v řadě a pro rok 2015 se počítá s až tříprocentním růstem, razantního poklesu nezaměstnanosti se ale Španělé nedočkali. Ta by, pokud se prognostici OECD nemýlí, neměla ani v následujícím roce pokořit hranici 20 procent, přestože má letos španělská ekonomika vytvořit o tři procenta pracovních míst více než v roce předchozím. Více než polovina nových pozic je navíc krátkodobého charakteru. Nezaměstnanost mladých lidí se také nelepší, bez práce jich je přibližně 49 procent.
Podemos chce na vzniklou situaci reagovat. Plánuje zavést kratší pracovní týden (pravděpodobně 35hodinový), který má přinést kýžený pokles nezaměstnanosti. Objem práce se samozřejmě nezvýší, jen se rozdělí mezi větší počet pracujících. Obdobným směrem má působit i udržení hranice důchodového věku na 65 letech. Nebojí se ani větších výdajů, mají se zvedat mzdy i důchody. Také se má snížit platová nerovnost mezi průměrnou a nejvyšší vyplácenou mzdou – druhá jmenovaná je dnes až 127krát větší. V plánu jsou i úlevy pro dlužníky, kteří dnes nejsou schopni splácet své hypotéky.
V řeckých stopách. Podemos si brousí zuby…
Reformy zavedené Rajoyem by také neměly po nástupu Podemos dlouho přetrvat. Iglesiasova strana nesouhlasí s penzijní reformou (snížila valorizaci, bere tedy lidem peníze) a s reformou trhu práce (moc nadbíhá firmám, které teď snáze někoho propustí). Omezeny by mohly být i finanční spekulace, a to konceptem podobným Tobinově dani (z každé transakce by se odvádělo nízké procento z jejího objemu).
Evropský dopad
Výše zmíněné plány mají mít primárně vliv pouze na chod Španělska, není tomu tak ale u požadavku na restrukturalizaci státního dluhu. Ten v roce 2014 dosahoval 97 procent HDP, tedy něco přes jeden bilion eur. Ve srovnání s Řeckem je procentuální podíl k HDP téměř poloviční, absolutní hodnota dluhu je však trojnásobná – Španělsko je čtvrtou největší ekonomikou eurozóny, hned za Německem, Francií a Itálií.
Vyjednávací pozice pro stranu Podemos při snaze snížit státní závazky vůči věřitelům nemůže být lepší. Španělský dluh sice dosahuje závratných výšin, další země „jižního křídla“ jsou na tom hůře (Itálie i Portugalsko dluží přes 130 procent svých HDP). Země tak ještě není „na odpis“, dluh je však dostatečně velký na vyjednávání o jeho redukci, přestože podobné problémy, jakých jsme byli svědky v posledním půlroce v Řecku, zatím očekávat nelze. Iglesias má za sebou, oproti Tsiprasovi, navíc velikost španělské ekonomiky, která tvoří přibližně 12 procent HDP eurozóny. Otázkou ale zůstává, kdo by měl z oddlužení pocítit největší ztrátu, téměř polovinu dluhopisů vlastní instituce se sídlem ve Španělsku, zbytek se pak nachází u zahraničních investorů. Rozložení dluhu se tak diametrálně liší od toho řeckého.
Riziko vlády krajní levice na Pyrenejském poloostrově je pro EU a eurozónu dvojí. Restrukturalizace dluhu by mohla ochromit část bankovního sektoru jak domácího, tak zahraničního. Druhým problémem by se mohlo stát financování velkorysých vládních projektů a zavedení štědrých sociálních programů, které by posunuly Španělsko blíže k potenciálnímu bankrotu. A na ten eurozóna není, a asi ani nebude, připravena.
Tip: To nejlepší z Roklenu – Zaregistrujte si zasílání RoklenLetteru zde
