Špatná práce a žádné povýšení? Možná jste až příliš krásní

Naše mzda mnohdy odpovídá nejen tomu, jak se v práci snažíme, ale z velké části i tomu, co nám do vínku nadělila příroda. A nejde přitom jen o naši inteligenci, schopnost se učit novým věcem či povahové a osobností rysy. Bezpočet empirických výzkumů naznačuje, že existuje významný vztah mezi tím, kolik vyděláváme, a tím, jak vypadáme. Nicméně otázka, zda je v tomto ohledu lepší být krásný, průměrný, anebo ošklivý, je patrně příliš složitá na to, aby na ni šlo odpovědět jednoznačně.

V ekonomii je známá tzv. „prémie za krásu“ (the beauty premium), která odkazuje na hypotézu, že atraktivní lidé vydělávají v průměru více než ti, kteří krásou příliš neoplývají. Proto se tento fenomén označuje také jako „pokuta za ošklivost“ (ugliness penalty). To na jedné straně může působit jako diskriminace, nicméně někteří autoři na druhou stranu tvrdí, že krásní lidé jsou obvykle sebevědomější a ambicióznější, což se pak promítá v jejich vyšší produktivitě.

Ekonomie diskriminace: Krása vs. ošklivost

Pokud však nejste jenom průměrní nebo trochu oškliví, ale přímo velmi oškliví, zdá se, že pokuta za ošklivost se mění na „prémii za velkou ošklivost“. Alespoň podle výzkumníků z London School of Economics a z University of Massachusetts v USA, kteří ve své studii zjistili, že lidé hodnocení jako „velmi neatraktivní“ vydělávali významně více než ti, kteří byli posouzeni pouze jako „neatraktivní“.

Vztah mezi stupněm atraktivity a výší výdělků tedy patrně není jednoduchou pozitivní korelací naznačující fenomén prémie za krásu, nýbrž se zdá být porušován zejména v extrémech. Jako může být značná ošklivost na trhu práce neočekávanou výhodou, přílišná krása může představovat výraznou bariéru k důležitým pozicím, na kterých pracovníci také obvykle pobírají adekvátně vyšší mzdy.

Přesně k tomuto závěru došli výzkumníci z londýnské University School of Management v a University of Maryland v USA, avšak nikoli na statistických datech, ale pomocí několika experimentů, v rámci kterých sledovali motivace pracovníků při náboru nových zaměstnanců. Čtyř experimentů se účastnilo 870 dobrovolníků, přičemž ti byli obeznámeni s různými scénáři, ve kterých museli jakožto „šéfové“ najmout někoho na určitou práci, ale měli více než jednoho kandidáta.

 

Životopisy byly vytvořeny tak, aby zobrazovaly kandidáty s téměř shodnými dovednostmi a kvalifikací, ale fotografie, které je doprovázely, vyprávěly jiný příběh; zatímco někteří uchazeči vypadali průměrně, jiní byli nápadně hezcí. Bylo přitom zjištěno, že tito velmi atraktivní uchazeči měli významně nižší pravděpodobnost, že budou zaměstnáni na pozici, která předpokládá individuální talent a schopnosti (typicky obchodník či makléř v investičním bankovnictví, ale také obecně vedoucí pozice), ale pravděpodobněji byli přijati tam, kde je sledován spíše výkon celého týmu než jednotlivců.

Tato tendence se ovšem projevovala jen tehdy, když muž najímal muže. To autoři vysvětlují existujícím předsudkem, že velmi hezký muž rovná se velmi schopný muž. Významně atraktivní muže, kteří by se měli stát jejich podřízenými či kolegy, tak mužští pracovníci vnímají jako hrozbu. „Když někoho zaměstnávají, nechtějí, aby byl nově příchozí lepší než oni a ukázali jim to,“ citoval server Telegraph Sun Young Lee, hlavní autorku výzkumu.

Pokud tedy ve společnosti nefunguje dostatečně nezávislé oddělení lidských zdrojů, pro najímání nových pracovníků je výhodnější využít externích náborových společností, než k tomu použít potenciální nadřízené či kolegy. „Organizace sice chtějí najmout kompetentní kandidáty, ale jednotlivci mají svou vlastní agendu,“ dodala profesorka organizačního chování. Naproti tomu u opačného pohlaví se tato tendence neprojevovala, což lze podle autorů vysvětlit právě tím, že u žen krása není příliš spojována s vysokými schopnostmi, často dokonce spíše naopak.

Kdo vydělává méně? Malí muži a obézní ženy

Newsletter