Štěstí za peníze nekoupíš? Musíte jich mít víc než ostatní, tvrdí studie

„Štěstí si za peníze nekoupíš.“ To je fráze, s kterou by spousta lidí rozhodně nesouhlasila. A kolik peněz byste asi tak potřebovali, abyste si to štěstí mohli koupit? Odpověď na tuto otázku překvapivě nezní „čím víc, tím líp“, ale jde o konečnou částku. Alespoň podle závěrů výzkumu, o kterém informoval server Time. V roce 2010 vědci z Princetonské univerzity odpověděli, že jde o roční příjem 75 tisíc dolarů.

Toto číslo ovšem platilo pro rok 2010 a pro Spojené státy. A koneckonců možná ani to ne. Jak již v 70. letech minulého století argumentoval profesor ekonomie Richard Easterlin, náš osobní blahobyt nezávisí tolik na tom, kolik peněz máme v absolutním měřítku, ale spíše na tom, jak si s naším bohatstvím či příjmy stojíme v relaci k určité referenční skupině. 

Jak si koupit štěstí

Onou referenční skupinou může například být náš vlastní národ. Jak Easterlin empiricky prokázal na datech z vyspělých zemí, úroveň reportované spokojenosti není významně spojena s výší HDP na hlavu. Jinými slovy, obyvatelé bohatších zemí nejsou nějak více spokojeni než obyvatelé zemí chudších. Toto zjištění pak vešlo ve známost jako Easterlinův paradox, a bylo potvrzeno i dalšími ekonomy.

Easterlinův paradox lze vysvětlit v zásadě dvěma způsoby. Prvním je tzv. hédonická adaptace, podle které mají změny příjmu a bohatství (ať už dolů či nahoru) na lidskou spokojenost víceméně krátkodobý efekt. Jinými slovy, lidé si po čase zvyknou víceméně na všechno a ať už mají či nemají cokoliv, jsou spokojení zhruba pořád stejně (samozřejmě pokud se pohybujeme vysoko nad hranicí určitého životního minima, což ovšem ve vyspělých zemích u drtivé většiny obyvatel platí).

 

I když lidé v bohatých zemích nejsou obecně spokojenější než lidé v chudých, v rámci jedné země jsou patrně spokojenější ti bohatší než ti chudší. Jak napovídá výzkum psychologů z University of Warwick, o kterém píše server eZonomics, vše závisí na pořadí. Výzkumníci na datech 80 tisíc lidí dokázali, že úroveň spokojenosti lze předpovědět nikoli absolutním příjmem, ale relativním pořadím co se týče výše příjmu vzhledem ke svým vrstevníkům.

Druhým vysvětlením Easterlinova paradoxu, a patrně tím, které má větší váhu, je tak stará dobrá závist; jak píše ve své knize Teorie zahálčivé třídy (The Theory of the Leisure Class) Thorstein Veblen, někdejší zakladatel amerického institucionalismu: „Jakkoliv široce, rovnostářsky či spravedlivě může být přerozdělováno, žádné obecné zvýšení blahobytu společnosti nemůže uspokojit tu potřebu, jejímž jádrem je touha každého překonat všechny ostatní v hromadění bohatství.“

Ekonomie štěstí: Proč šťastní lidé vydělávají více (nikoli naopak)

Newsletter