Je tomu již šest let, co Island, sopečný ostrov s populací pouhých 320.000 lidí, upadl do velké finanční krize. Dnes se k Islandu vzhlíží jako k symbolu snižování zadluženosti. Jeho ekonomika prochází chvályhodným oživením s produkovaným tempem růstu ocitajícím se nad 3 procenty, založeném na cestovním ruchu, energii a IT, jež jsou zdrojem aktivity a zaměstnanosti, namísto bankovního sektoru, který v roce 2008 uvedl zemi do recese. Růst je tak silný, že centrální banka dokonce uvažuje o tom, zda by ekonomika nemohla brzy dojít k přehřátí.
Island je zkrátka důkazem toho, co se může stát po krizi ekonomiky v případě, kdy populace země přijme na svá bedra bolestivou restrukturalizaci a její měna ztratí polovinu své hodnoty. Vedoucí představitelé Řecka, Portugalska a Itálie mohou jen tiše závidět. Anebo ne?
Jak už to tak bývá, i tento příběh má svůj háček. Všechen tento chvályhodný růst magicky neodstranil příčinu tehdejší krize Islandu: dluh. Podle Mezinárodního měnového fondu islandský státní dluh dosahuje „pouhých“ 84 procent hrubého domácího produktu. Pokud se však k tomuto přidají zbývající závazky bank – které jsou implicitně ve vlastnictví vlády – celkový poměr dluhu k HDP je 221 procent a je jen malá šance, že jej ostrovní stát splatí v plném rozsahu.
Vládě se díky zavedení kapitálových kontrol, jež mají zabránit investorům volně vyměňovat islandskou měnu za cizí, podařilo vyhnout se řešení tohoto problému. To pomohlo zabránit šíření úniku kapitálu a umožnilo Islandu chránit finanční systém od nevyhnutelné krize. Toto vytvořilo prostor pro zotavení ekonomiky, ale také odstranilo tlak na řešení dluhového převisu a provedení těžkých rozhodnutí o tom, jak rozdělit náklady na restrukturalizaci dluhu.
Stejně tak jak tomu je u většiny západních ekonomiky, systém je relativně v klidu – částečně díky rozsáhlým státním intervencím. „Kapitálové ovládací prvky jsou naše verze kvantitativního uvolňování,“ říká jeden z islandských politiků.
Velkou otázkou pro Island – stejně tak jako pro většinu západních zemí – je jak dlouho budou moci tvůrci politiky odkládat řešení problému. V době zhroucení tří hlavních islandských bank, jež měly jednu dobu na svých bilančních výkazech více než 85 miliard dolarů dluhu, tedy obnos 10krát větší než je islandská ekonomika, se vláda rozhodla zachránit svoji ekonomiku (a své daňové poplatníky) na úkor zahraničních věřitelů a vkladatelů. To bylo provedeno skrze default bankovních dluhopisů držených zahraničními věřiteli a bankovní vklady, které zahraniční investoři drželi v islandských korunách, byly uvězněny v zemi kapitálové kontroly.
V posledních několika týdnech vláda uvedla, že chce začít s odstraňováním těchto kontrol k přilákání více investic do energetického sektoru a vytvoření více normalizovaného finančního systému. A jak guvernér centrální banky Mar Gudmundssion poukázal, jakékoliv zmírnění kontrol vynutí novou debatu ohledně vysoké zadluženosti. Podle něj islandské koruny v hodnotě 7,4 miliardy dolarů držené cizinci v bankách Islandu zcela jistě opustí zemi v momentě, kdy dojde k odstranění kontrolních, prvků aniž by bylo jasno o tom, jak bude zacházeno s věřiteli. A únik kapitálu by mohl zažehnout novou krizi.
Dobrou zprávou je, že vláda jmenovala externí poradce pro jednání s věřiteli. Špatnou zprávou však je, že najít východisko z této situace by mohlo být velmi složité. Skupina, která představuje asi 70 procent držitelů, chce, aby její pohledávky byly vypořádány skrze prodej novým zahraničních vlastníků.
Vzhledem k tomu však, že nacionalistický sentiment na ostrově je opravdu vysoký, politici s velkou pravděpodobností nedají zahraničním věřitelům nic víc než symbolické vyrovnání. Takže je velmi pravděpodobné, že země buď skončí ve vleklém soudním boji, jeko ten mezi Argentinou a jejími věřiteli, nebo že vláda bude nadále hrát o čas skrze „dočasné“ prodloužení kontrolních prvků na dobu neurčitou.
Ať tak či onak, investoři by se měli držet v obraze. Zatímco věci týkající se restrukturalizačních bojů budou zcela jistě komplexní a objem peněz je v globálním měřítku téměř nepodstatný, Island nám připomíná dvě zásadní věci. První z nich je, že politika nouzových opatření, jenž narušují finanční svět, má tendenci být návyková. Za druhé, tuto závislost kvůli existenci vysoké zadluženosti, ať už veřejného nebo polo-veřejného dluhu, je velmi těžké prolomit.
To je poučení, jenž by měly mít země na paměti. A platí to dvojnásob v době, kdy banka pro mezinárodní platby varuje, že celková míra dluhového břemena napříč západními zeměmi stále stoupá.
