Na svém summitu, který včera začal v polské metropoli Varšavě, Severoatlantická aliance zdůrazňuje odhodlání čelit nepředvídatelnému Rusku v době, kdy nedávné britské rozhodnutí odejít z Evropské unie zpochybnilo projekt evropské integrace. AMO v této souvislosti vydala briefing paper „Česká alianční politika mezi summitem NATO ve Walesu a ve Varšavě“, který se zabývá předpokládanými tématy jednání Aliance a českou pozicí před summitem. Text připravil analytik Výzkumného centra AMO se specializací na NATO a bezpečnostní politiku Jakub Kufčák, který vyjadřuje své osobní názory.
“Větší spolupráce mezi EU a NATO patří k evergreenům od položení základů evropské obranné a bezpečnostní identity na konci 90. let. V březnu 2016 byla napsána další kapitola tohoto příběhu, když NATO na základě iniciativy Německa a Turecka souhlasilo se zapojením do řešení migrační a uprchlické krize,“ komentuje analytik AMO Jakub Kufčák rovinu spolupráce EU a NATO a rozšiřování NATO. První část jeho úvahy si přečtěte zde.
Stírání tradičního dělení rolí mezi NATO a EU
„Aktivita NATO proti pašerákům lidí v Egejském moři ukazuje, že tradičně chápaná dělba práce mezi NATO a EU se do určité míry stírá. Nasazení alianční Stálé námořní skupiny 2 na operační podporu Řecka, Turecka a evropské agentury Frontex je asi nezřetelnějším signálem, že při čelení komplexním bezpečnostním výzvám současné doby bude potřebná silnější spolupráce obou organizací,“ píše analytik.
Z Prahy však podle něj již od konce prázdnin 2015 zaznívala vůči NATO z úst ministra financí kritická slova, aby kvůli migrační a uprchlické krizi ochránila jižní hranice Schengenského prostoru. Překvapivě se pak tento návrh stal i diskuzním bodem během pražské návštěvy generálního tajemníka NATO. „Apel na vyslání aliančních lodí k potápění prázdných lodí pašeráků lidí a zapojení se do ostrahy hranic Turecka však byl dvojitým zásahem mimo terč – k zapojení Aliance sice nakonec došlo, ale ve zcela jiné podobě,“ píše Kufčák.
Možnou úlohu NATO v migrační krizi si, připomíná analytik, následně koalice vyjasňovala přes vzájemné negativní reakce v médiích. To již tradičně ukázalo, že posuny v alianční problematice nejsou na vládní úrovni strategicky řešeny. Naopak německou aktivitu, která nakonec vyústila v konkrétní zapojení NATO, Praha prakticky zaspala.
„Nad dalším zapojením NATO v migrační a uprchlické problematice zauvažoval premiér nahlas v médiích v dubnu 2016, kdy po pracovním obědě s rakouským prezidentem prohlásil, že Aliance by se v případě přesměrování migračního proudu přes Libyi do Itálie měla „možná“ připravit i na provedení vlastní operace,“ píše Kufčák.
ČR také podle něj patří k zemím, které nutnost větší spolupráce NATO a EU obecně verbálně podporují. „Je ale otázkou, nakolik se jedná o opravdový postoj či pouze opakování frází. Zmizení principiální opozice Spojeného království vůči dalšímu rozvoji obranné identity EU ukáže, jaký postoj Prahy k „duplikování“ obranných kapacit v rámci EU opravdu je,“ soudí.
Politika rozšiřování NATO: Praha opatrná
V období mezi summitem ve Walesu a Varšavě vláda pod e Kufčáka otupovala dosavadní image Česka jako tzv. nové členské země tradičně a entusiasticky podporující alianční politiku rozšiřování. „To se projevilo např. jak při projevu premiéra v parlamentu na konci září 2014, tak při pražské návštěvě gruzínské ministryně obrany v červnu 2015. Sobotka v poslanecké sněmovně několik týdnů po konání summitu ve Walesu upozorňoval, že za cenu eskalace vojenského napětí mezi západem a Ruskem není žádné rozšiřování možné. Při gruzínské návštěvě pak ministr obrany opomenul zmínit pozici ČR ohledně udělení tzv. Akčního plánu členství (tzv. MAP), na který Gruzie marně čeká od roku 2008. Co však netaktně uvést neopomenul, byla nutnost mít v souvislosti s přičleňováním Gruzie do NATO na zřeteli názor Ruska. Výsledná image české alianční politiky tak připomíná kombinaci gest „spolehlivého spojence“ v podobě kvalitních příspěvků do aliančních aktivit a rétoriky, která svým ústupem od podpory politiky rozšiřování a distancováním se od bezpečnostní situace na východním křídle často připomíná nepovedený český pokus o německou Ostpolitik,“ uzavírá Kufčák.
