Temná mračna nad Čínou. Blíží se moment Lehman Brothers?

V posledních měsících jsme svědky toho, jak světové trhy ovlivňují dva hlavní fundamenty. Prvním z nich je vývoj ceny ropy, která před několika týdny vystřídala intenzivní propad za následnou obnovu. Druhou proměnnou, která momentálně jako by dřímala někde v dálce, je Čína. I přesto, že se vývoj tamních trhů relativně uklidnil, v epicentrum ekonomiky rudého draka narůstá nádor, jehož expanze by mohla stát u zrodu nové globální krize.

Ještě předtím než se dostaneme k jádru problému, je potřeba se zaměřit na aktuální stav čínské ekonomiky. Ten by se dal nejsnáze charakterizovat jako vynucená transformace. Čínská vláda se rozhodla, že hlavním motorem růstu už nebude výhradně export společně s intenzivní investiční činností, nýbrž domácí poptávka tažená obzvláště spotřebitelským sektorem. Pravdou je, že tento přerod neprobíhá zcela hladce a je tedy nutně spjat s aktivním zapojením čínských politiků a centrálních bankéřů.

Hrozba č.1

V tomto směru je řeč především o udržení stabilního kurzu čínského jüanu, který by zajistil tamním spotřebitelům dostatečně silnou kupní sílu. A právě zde se objevuje první problém. Čína se dlouhodobě potýká s odlivem kapitálu. Ať už je to spojeno s nedávnými turbulencemi na akciových trzích či s evidentním zpomalením hospodářského růstu, během minulého roku odplulo z Číny celkem 674 miliard dolarů, přičemž letos, konkrétně do března, toto číslo již dosáhlo 175 miliard. Podle odhadů Institutu mezinárodních financí by konečná suma za 2016 mohla dosáhnout až 538 miliard dolarů.

Co z toho vyplývá? Problém. Problém v podobě ztenčování čínských rezerv. Od června 2014 se rezervní účty země smrskly ze 4 bilionů dolarů na 3,2 bilionů registrovaných letos v únoru. Vzhledem k tomu, že velká většina rezervních zůstatků není natolik likvidní, vzniká hrozba náhlého a prudkého oslabení čínské měny, které by s sebou strhlo nejen samotnou představu o úspěšné ekonomické transformaci země, ale rovněž by vyvolalo silný výprodej rizikových aktiv a ještě silnější odliv kapitálu pryč z rozvojových zemí. Celou situaci by pak pravděpodobně podtrhl vznik tzv. měnové války, která by přinesla vlnu umělé devalvace měn především těch zemí, jejichž obchodní vazby jsou úzce spjaty s Čínou.

Celá věc je navíc obestřená závojem tajemství. Byť se zde bavíme o ztenčování rezerv, nikdo z nás netuší, jakou jejich úroveň považuje čínská centrální banka za kritickou. Pokud by odliv kapitálu tuto „důležitou neznámou“ opravdu prolomil, vládě by nezbylo nic jiného než zavést řízenou kontrolu kapitálu, která by však na trhy, a to především ty světové, rozhodně nezapůsobila pozitivně.

Co (ne)trápí čínského draka?

Hrozba č.2

Pokud se domníváte, že tímto vše končí, šeredně se mýlíte. Není to pouze hrozba odliv kapitálu, která ohrožuje život čínského draka. Ve hře je navíc i hrozba hromadného bankrotu.

Čína je totiž silně protkaná masivním zadlužováním. Ať už je to uvolněná politika bank či ochota firem jakkoliv bez zábran a ostychu emitovat stále další a další dluhopisy, hlavním motorem ekonomiky jsou úvěry. Právě ty mají být zázračným lékem, který čínské hospodářství navrátí zpět na ono magické číslo 7% růstu HDP. Zatím jsme však svědky pouze toho, jak jsou půjčky použity na udržení předlužených firem alespoň o chvíli déle při životě, aniž by došlo na nějakou změnu ve zkroušeném prostředí strukturálních problémů, nadměrných kapacit a chybně alokovaných investic.

Kde tiká finanční bomba astronomických rozměrů?

Podle dat serveru Financial Times dosáhl čistý domácí a zahraniční dluh Číny za první čtvrtletí 2016 astronomických 6,2 bilionů jüanů. To odpovídá historicky největšímu zvýšení, které ve výsledku zastavilo celkový objem dluhu na 163 bilionech jüanů, neboli na 237 % čínského HDP. Pro srovnání, již v roce 2007 toto číslo dosahovalo 148 % HDP.

Pravdou je, že čísla ohledně čínského dluhu nejsou jednotná. Někteří analytici jsou mnohem skeptičtější. Odhad Banky pro mezinárodní vyrovnání pracuje s podílem dluhu na produktu o velikosti 249 %, konzultantská společnost McKinsey pak k dluhu přiřadila i finančním instituce, čímž se dostala až na 282 % HDP.

Podle Rodneyho Jonese, šéfa pekingské společnosti Wigram Capital Advisora, jsou v tomto směru finanční instituce, resp. finanční inženýři, nejakčnější. Jejich mystifikace trhu spočívá v tom, že vydávají obyčejné firemní dluhy za exkluzivní produkty wealtth managementu, vinou čehož se celkový dluh země dostává až k hranici 280 % produktu.

Kouzelná hra čísel, která skončí krizí?

Pravdou je, že žádné spolehlivé číslo ohledně velikosti čínského dluhu neexistuje. S tím je spjat i fakt, že stejná myšlenka se týká i samotného čínského HDP, které je podle některých analytiků silně nadhodnocené. Ve výsledku tak podíl dluhu na produktu může být ještě mnohem horší.

Samotná výše závazku, ať už je jakákoliv, nemusí být tolik strašidelná. Mnohem horší je tempo, kterým se dluh v průběhu času navyšuje, což výhled do budoucna výrazně zhoršuje. Platí totiž to, k čemu se přiklání Ha Jimig, investiční stratég banky Goldman Sachs, že „každá země, jež se potýkala s rapidním nárůstem dluhu, si prošla rovnou finanční krizí, či minimálně dlouhodobým a výrazným zpomalením hospodářského růstu.“

Moment Lehman Brothers

Situace je taková, že čínská garnitura dává momentálně přednost krátkodobým stimulům, které jsou však neúčinné a z dlouhodobého hlediska celý stav ještě zhoršují. Jaký bude následek? Analytici nejčastěji hovoří u tzv. momentu Lehman Brothers, který s sebou přináší pád bank a následně i úvěrových trhů, což ve výsledku vyústí v situaci podobnou té v Japonsku, kdy se země ponořila do několik let, ba přímo dekád, minimálního ekonomického růstu.

Mezi příznivce tohoto scénáře se řadí i Jonathan Anderson, šéf společnosti Emerging Advisors Group. Podle jeho názoru, který ostatně zastává i známý miliardář a investor George Soros, rozpoutaly banky proces neudržitelné úvěrové expanze podobné té, která probíhala v USA před rokem 2008 a která byla spojená s krátkodobým financováním prováděným prostřednictvím vysokovýnosových a především složitých investičních instrumentů.

„Při současné úrovni úvěrové expanze je pouze otázkou času, kdy čínské banky zjistí, že nejsou schopny bezpečně financovat svou činnost na trhu,“ řekl pro Financial Times Anderson. „V tu chvíli již není cesty zpět, ekonomika se nachází na prahu další krize.“

Krize vs. ztracená dekáda

Někteří na možné propuknutí krize používají argument centrální banky. Proč by ta měla nechat padnout bankovní sektor, když neexistuje nic snazšího, než do sektoru nalít dodatečnou likviditu. Proč? Protože mnohem horší scénář než dluhová krize, je stav tzv. japonské ztracené dekády.

V tomto případě je však často zapomínáno na to, na co poukazuje například Michael Pettis, profesor z pekingské univerzity Guanghua School of Management. Podle něj rostoucí zadlužení postupně navyšuje náklady „finanční tísně“, ve které se nacházejí především notoričtí dlužníci. A právě to pak posléze vyústí v razantní ekonomické zpomalení ještě dlouho před vypuknutím mohutné vlny bankrotů.

Sum sumárum…

Jak se zdá, tak v čínské ekonomice by člověk velice těžko hledal nějaká pozitiva. Z hlediska obou výše představených hrozeb se dá jen těžko polemizovat, která z nich propukne naplno jako první. Mnozí se přiklánějí k tomu, že dříve se dočkáme oslabení jüanu, čemuž odpovídá i narůstající počet sázek na tento vývoj ze strany hedgeových fondů. Faktem ale je, že ať už bude rozbuškou to, či ono, Čína s nejvyšší pravděpodobností stojí nad propastí další krize, kterou bolestně pocítí nejen samotný rudý drak, ale rovněž i zbytek vyspělého světa.

Kdo sází na „moment George Sorose“?

 

Newsletter