Richard Thaler je jedním z nejvýznamnějších ekonomů současnosti, často zmiňovaný jako možný adept na získání další Nobelovy ceny za ekonomii. Zahrál si také ve filmu Big Short (Sázka na nejistotu), který právě běží v českých kinech. Společně se zpěvačkou Selenou Gomez účinkují v jedné z jeho epizodních scén. S behaviorálním ekonomem Thalerem si povídal Lukáš Kovanda, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. Už podruhé. První rozhovor se odehrál v roce 2010 na Chicagské univerzitě, kde ekonom dlouhá léta působí.
Pana Thalere, řekněte mi, co si vlastně máme představit pod označením „behaviorální ekonomie“? Někde jsem četl následující: „Behaviorální ekonomie, aplikovaná v oblasti hospodářské praxe, vzbuzuje naděje v tom zásadním smyslu, že umožňuje stavět na člověčích slabostech a pomoci jejich prostřednictvím dosáhnout lidem cílů, které mají.“ Řekl byste to stejně? Jak tomu máme rozumět?
Převážně s tím souhlasím. Smyslem behaviorální ekonomie určitě není využívání lidí za účelem dosažení vlastního cíle. Je jím naopak upřímná pomoc lidem. Standardní ekonomie předpokládá, že lidé jsou obecně velmi chytří, že nikdy nejednají pod vlivem emocí, že jsou vysoce disciplinovaní a nemají žádné potíže se sebekázní. Nikdy se moc nepřejídají. Příliš nepijí. Vždy si během života naspoří přesně tolik, kolik na důchod budou potřebovat.
Behaviorální ekonomové to vidí jinak…
Přesně tak. Máme za to, že tohle na většinu lidí prostě „nesedí“. Většina lidí má prostě tu a tam potíže s pokrytím svých výdajů. Většina z nás toho také příležitostně spořádá – nebo vypije – o něco více, než odpovídá ukázkové životosprávě. Také do posilovny mnohdy nechodíme tak často, jak jsme si předsevzali. Takže behaviorální ekonomie se snaží lidem pomáhat v dosahování svých cílů. Mým mottem je: „Pokud chcete lidem pomoci něčeho dosáhnout, maximálně to usnadněte.“ Jeden příklad za všechny. V celé řadě zemí se lidé dostatečně nezapojují do programů spoření na stáří, a to i tehdy, pokud jim zaměstnavatel na toto spoření přispívá. Prostě se sami připravují o peníze. My jsme tento problém vyřešili jednoduše tak, že jsme změnili přednastavené, výchozí schéma. Navrhli jsme prostě, ať se tedy lidé do penzijních programů zapojují automaticky, dokud si nezvolí, že se zapojit nechtějí. Lidé jsou totiž velmi dobří v nicnedělání. Pokud je zapojení se do programu automatické a lidé naopak musí vyvinout úsilí, aby se odhlásili, zapojuje se 90 procent z nich. A to je dobře pro všechny.
Dalším vaším mottem je toto: „Jednejte racionálně a přitom předpokládejte, že ostatní lidé racionálně nejednají.“ Jak si máme vyložit tohle?
Snažím se své studenty vést k tomu, aby jednali tak racionálně, jak jen mohou. Ale aby zároveň nepředpokládali, že každý kolem nich se bude chovat také tak. A pro studenty ekonomických nebo obchodních fakult je obzvláště důležité toto vstřebat. Oni se zatím učí vlastně převážně to, jak myslí ekonomové. Neučí se to, jak myslí lidé, které pak budou v životě převážně potkávat. Jenže ekonomové a běžní lidé se liší. Třeba v tom, jak se dívají na to, co je fér, a co ne.
Můžete uvést příklad?
Před lety jsme s kolegou profesorem Kahnemanem publikovali jednu studii, ve které jsme zkoumali jednání lidí po sněhové bouři. Sněhová bouře pochopitelně zvýšila poptávku po lopatách na odhazování sněhu. Ptali jsme se běžných lidí, zda je fér, že prodejci bezprostředně po bouři situace využívají a cenu lopat zvyšují. Odpověděli, že není. Vlastně se jim takové jednání prodejců přímo protivilo. Ale standardní ekonom prostě řekne, že to je přesně to, co má prodejce lopat v takové chvíli dělat: zvýšit cenu a uspokojovat náhle zesílenou poptávku. Jenže v té studii jsme doložili, že prodejce, který se tak zachoval a v krajní situaci zdražil, o své zákazníky nakonec přišel. Náhle zdraženou lopatu si sice ještě se skřípěním zubů koupili, ale pro další zboží se už následně prostě naučili chodit k někomu jinému. Takže třeba hrábě na jarní práce už kupovali u konkurence, ne u toho, kdo je v zimě naštval zdražením lopat.
Otec behaviorální ekonomie: Investoři jsou jako Homer Simpson
V České republice se teď hodně přetřásá téma šedé ekonomiky a způsobů, jak s ní bojovat, třeba prostřednictvím elektronické evidence tržeb. Jak se na šedou ekonomiku dívá behaviorální ekonomie? Jak proti ní navrhuje postupovat? Vím, že jste v dané souvislosti zastánce zrušení hotovosti.
Jsem určitě pro, abychom se vydali vstříc bezhotovostní ekonomice. Já sám už vlastně takřka vůbec hotovost nepoužívám. Na všechno mám platební kartu a nemusím tahat drobáky po kapsách. Lidé však na bezhotovostní ekonomiku hledí podezřívavé, ptají se, co bude s jejich soukromím. Myslím však, že pokud neporušují zákon, nemusejí se ničeho obávat. Takže ano, skoncoval bych s hotovostí. Nebo alespoň se vší hotovosti s výjimkou nominálně nejmenších bankovek. Tak by byl každý donucen vstoupit do oficiální, deklarované ekonomiky. Nemohl by zůstávat v té šedé, nedeklarované. Umožnilo by to snížit daně, protože daně by najednou platili všichni, ne pouze ti, kteří příslušné zákony již nyní dodržují. Takže by se vybralo více a daně by mohly být nižší.
Domníváte se, že nedávná finanční krize behaviorální ekonomii pomohla? Byli to přece ekonomové hlavního proudu, kteří krizi nepředpověděli. Alespoň tak se to v myslích lidí uchytilo. Mají tedy nyní behaviorální ekonomové, bez másla na hlavě, větší šance promlouvat do dění?
Určitě nechci finanční krizi nijak velebit. Mnoha lidem po celém světě způsobila řadu strastí. Ale je pravda, že mnozí před krizí sebevědomě tvrdili, že něco takového se stát nemůže. Takže ne jen, že ji nepředpověděli, oni si dokonce mysleli, že něco takového je nemožné! Mezi toto lidi patří i Alan Greenspan, bývalý šéf americké centrální banky. Po krizi svoji chybu přiznal, když řekl, že situaci podcenil. A že naopak přecenil celkovou prozíravost a obezřetnost běžných lidí. Myslím, že krize byla potřebným „budíčkem“. Celá řada lidí si podle mě z krize vzala důležitá ponaučení. Přál bych si ovšem pochopitelně, aby ten „budíček“ nepřišel tak draho.
V současné době vlády v zemích, jako jsou Spojené státy nebo Británie získávají do svých služeb právě behaviorální ekonomy. Vy sám jste pomáhal založit pracoviště behaviorální ekonomie, které je vlastně poradenským orgánem vlády britského premiéra Davida Camerona… Co konkrétně pro britskou vládu děláte?
V počátcích spolupráce nás třeba požádali, abychom pomohli s výběrem daní od lidí, kteří své berní povinnost řádně neplní. Ukázali nám dopis, výzvu k úhradě, který lidem v takové situaci zasílají. My jsme odvětili, že dáme dohromady lepší. A protože rozesílali tisíce takových dopisů, vznikla příhodná půda pro experiment. V rámci experimentování jsme se nakonec dobrali prostého řešení. Totiž už pouze to, že jsme lidem řekli, že většina ostatních platí daně včas a že oni se svým jednáním řadí k menšině, zvýšilo podíl těch, kteří své daně platí řádně, o pět procentních bodů. To vládně zajistilo vyšší příjem a měla tak náš poradní tým z čeho platit.
Myslíte, že by měli být Nobelovou cenou za ekonomii oceněni i další behaviorální ekonomové? Zatím ji má vlastně pouze Daniel Kahneman…
To není na mě. Rozhodují o tom mí švédští přátelé, akademici ve Stockholmu. Ale už ji má nejen Kahneman. Získal ji také Bob Shiller za behaviorální finance a George Akerlof, manžel Jannet Yellenové, současné šéfky americké centrální banky. Shillera i Akerlofa lze také řadit k behaviorálním ekonomům. Takže myslím, že oceněných behaviorálních ekonomů už je docela dost. Ale bude jich mnohem více (smích).
Vyšlo v tištěném Finmagu.
Richard Thaler (*1945)
Profesor ekonomie a behaviorálních věd na Boothově obchodní fakultě Chicagské univerzity. Pravděpodobný budoucí laureát Nobelovy ceny za ekonomii je jedním z průkopníků takzvané behaviorální ekonomie, která propojuje tradiční ekonomii s psychologií. Čerstvý držitel čestného doktorátu Vysoké školy ekonomické v Praze letos vydal knihu Misbehaving, hit v oblasti ekonomické literatury.
Tip: To nejlepší z Roklenu – Zaregistrujte si zasílání RoklenLetteru zde