Již od 19. století, kdy na světě existovalo šest velmocí – Rusko, Prusko (Německo), Rakousko, Velká Británie, Francie a USA – jsou média označována za tu sedmou. Zároveň také bývají považována za „hlídacího psa“ demokracie. I proto můžeme možnost nezávislé novinářské práce použít jako ukazatel obecné (ne)svobody v dané zemi či v daném politickém režimu. A jak se zdá, se svobodou tisku to šlo v posledních letech napříč světem pěkně z kopce.
Alespoň takové je poselství článku, který nedávno publikoval server The Economist. Podle Výboru na ochranu novinářů (Committee to Protect Journalists) je počet novinářů uvězněných za svou práci na nejvyšší úrovni od 90. let. A index svobody tisku, který každoročně sestavuje think tank Freedom House, přináší nejhorší čísla za posledních 13 let.
Kde vládne autoritářský politický režim, tak obvykle panuje i silná kontrola tisku, a pokud je to potřeba, pak i perzekuce těch, kteří jej vytvářejí. Své by o tom mohli povídat zástupci žurnalistické obce v Turecku, které vévodí světovým statistikám o počtu zavřených novinářů. Vedle tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana není cenzura sprostým slovem ani pro další obávané politické vůdce současnosti, jako je například nikaragujský prezident Daniel Ortega či maďarský premiér Viktor Orbán.
Na úpadku novinářské svobody, kterou svět zaznamenal za poslední roky a desetiletí, se podle The Economist podepsaly mimo jiné také politické ikony země, o které je v poslední době slyšet zejména v souvislosti s ničivou hyperinflací vedoucí až k ekonomickému rozvratu. V hodnocení Freedom House se Venezuela za poslední tři desetiletí rychle propadala, až se dostala z kategorie „částečně svobodný tisk“ (rating 30-60) do kategorie „nesvobodný tisk“ (0-30). A to přitom za výrazného přispění jak Huga Cháveze, který zemi vládl mezi léty 1999 až 2013, tak i současného prezidenta Nicoláse Madura.
Venezuela krvácí. Zachránit ji může přijetí dolaru
Podobně smutný trend lze sledovat i u zemí, kde se nedějí tak strašné věci jako ve Venezuele. Jednou z nich je například Rusko, kde média, jak píše The Economist, nyní doslova „škrtí“ tamní prezident Vladimir Putin. Rusko letos obdrželo dokonce horší rating než politicky a ekonomicky rozvrácená Venezuela. I podle dalších číslel Freedom House se zdá, že svobodný tisk se stává luxusním zbožím dostupným jen obyvatelům západního světa.
Světlých výjimek mimo něj, kde dochází ke zlepšování stavu, je pouze minimum. Mezi takové patří například Afghánistán a Tunisko (viz předchozí obrázek), nicméně i tak zde novinářská svoboda zdaleka nedosahuje takové úrovně, jakou disponují žurnalisté ve vyspělých zemích. Dlouhodobě příznivých výsledků dosahují v této oblasti země severní a západní Evropy, dobře na tom jsou i státy jižní Evropy, s výjimkou Řecka, u kterého je za poslední roky patrné zřetelné zhoršení.
Jak se žije v Putinově Rusku. „Před“ a „po“ v grafech
Stabilně vysokým hodnocením se pyšní také země, jako je Kanada, Austrálie či Nový Zéland. Velké rozdíly však panují v rámci méně vyspělé evropské části, tedy ve střední, východní a jihovýchodní Evropě. Zatímco například v České republice či na Slovensku je podle hodnocení Freedom House tisk svobodný, ve většině zemí bývalé Jugoslávie jej lze považovat přinejlepším za částečně svobodný.
Nesvoboda tisku panuje podle Freedom House vedle Ruska také v Bělorusku a nyní také v Makedonii. Podobně jako v celé Asii, s výjimkou Japonska, Jižní Koreji a Taiwanu, je situace s nezávislostí novinářů žalostná také ve všech zemích severní Afriky a Středního východu, s výjimkou Izraele.
Žebříček demokracie podle The Economist. Ta česká je prý „s vadami“
