V minulém roce jsme vydali ekonomickou prognózu pro naše členské státy EU-5 (Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Rumunsko a Slovensko), ve které jsme pro rok 2020 předpovídali průměrně 6% kontrakci následovanou 3,8% zotavením v roce 2021. Dnes se na situaci v regionu díváme mnohem optimističtěji, kontrakce v roce 2020 dosáhla hodnoty 4,7 % a nyní očekáváme zotavení v roce 2021 o 4,9 %. Pozitivně hodnotíme zejména vývoj slovenské, rumunské a maďarské ekonomiky v roce 2021, pro všechny z nich očekáváme v tomto roce růst o 5 %.
Pro rok 2022, kdy se ekonomiky konečně plně rozběhnou bez omezení v souvislosti s Covidem, očekáváme další urychlení růstu, zákazníci budou utrácet nastřádané úspory a silný globální růst bude tlačit exportní poptávku nahoru. V roce 2022 očekáváme v regionu 4,7% nárůst, který by jej mohl potenciálně nasměrovat na obnovení podle křivky tvaru „V“. Návrat k ekonomickému růstu na hodnoty před Covidem pak čekáme do roku 2024–2025. Tyto statistiky jsou z velké části lepší než hodnoty pro většinu rozvinutého světa, jsou lepší než průměr EU, a trend ekonomické konvergence tedy pokračuje.
Celosvětově mnoho zemí zaznamenává inflační růst v rozsahu 4 až 6 %, přestože globální centrální banky usilují o 2 až 4 %. Aktuálně probíhá živá ekonomická debata o současném a budoucím vývoji inflace, a to především o tom, zda je inflace přechodná, nebo je součástí něčeho většího.
Inflační argument ukazuje na údaje, jako jsou ceny kovů, ceny potravin a také dramatický nárůst počtu společností, které zmiňují inflační náklady (například Berkshire Hathaway nebo Starbucks) nebo rostoucí mzdy ve vztahu k napjatým pracovním trhům (například McDonald‘s). Z více strukturálního hlediska došlo k zaměření na extrémně uvolněnou měnovou politiku – jak rekordně nízké úrokové sazby, tak tradičně nekonvenční programy kvantitativního uvolňování – vedoucí mnohé ekonomiky za hranici potenciálního produktu. K tomu se navíc přidává další důležitá položka, a to jsou ceny dodavatelských řetězců, například v důsledku narušení v oblasti polovodičů, kvůli problémům s dopravou nebo v návaznosti na utahování pracovních trhů na dálném východě.
Odpověď centrálního bankéře tedy zní, že inflace je přechodná. Její hlavní hnací síly souvisejí s jednotlivými problémy zásobovacího řetězce, které se vyřeší, nebo s tím, že jednorázový efekt znovuotevření ekonomiky způsobil prudký nárůst cen služeb, jako jsou letenky a ceny za zábavu. Tento argument je obzvláště silný, podíváme-li se na ceny společností na vrcholu pandemie a dnes. Ze strukturálního hlediska mnoho ekonomů očekává, že stejné deflační trendy, které se objevily před Covidem, se objeví i po něm. Jedná se zejména o to, že demografie bude nadále tlačit inflaci dolů v důsledku omezené spotřeby a nadbytku úspor spolu s pokračujícími levnými dodávkami z globálních zásobovacích řetězců, jelikož svět je stále více integrovaný, což ve spojitosti s technologickým pokrokem zajistí, že ceny zboží budou klesat – od mikročipů až po náklady na energie.
Jaký je tedy můj postoj? Ze strukturálního hlediska si myslím, že doba extrémně nízké inflace je na globální úrovni za námi. Hlavně proto, že nepředpokládám třetí vlna globalizace, a dále proto, že čínská výroba zaplavuje svět velmi levným zbožím. Pokud odstraníme obrovskou dezinflační sílu, kterou Čína v celé rovnici měla, myslím, že se „tradiční“ pojetí inflace opět vrátí.
V důsledku toho do konce roku 2022 – v návaznosti na silný a koordinovaný ekonomický růst – uvidíme zesilování inflačních tlaků do takové míry, že globální měnová politika bude muset určitým způsobem zpřísnit. Na tomto místě bych rád zdůraznil, že nepředpovídám nic příliš dramatického, spíše návrat k historickému normálu, kdy se výnos amerického desetiletého dluhopisu vrátí na hodnoty mezi 3 a 4 % do konce roku 2022/začátku roku 2023. Mezitím se v Evropě desetileté dluhopisy posunou od 1 % ve stejném časovém období na 2 % do roku 2024. Posun na dlouhém konci křivky přinese dost zásadní posun v porovnání se současnou situací a s tím, na co si investoři, společnosti a spotřebitelé zvykli. Centrální banky jako takové budou mít před sebou velký úkol: převést nás klidně do nové reality inflace a úrokových sazeb.
Konkrétně ve východní Evropě naberou inflační síly na obrátkách dříve než ve zbytku Evropy a ve stejnou dobu jako v USA a v dalších rychleji rostoucích ekonomikách, které se blíží obnovení po křivce tvaru „V“. Dvě velká rizika na horizontu jsou ta, že i pozvolný globální nárůst inflace a úrokových sazeb má potenciál k narušení (jak na geografické, tak na sektorové úrovni), nebo to, že centrální banky budou příliš tvrdohlavé, než aby uznaly novou globální inflační dynamiku, zareagují příliš pozdě a způsobí, že inflace růst překročí.
Zatímco s vyhlášením vítězství nad Covidem musíme být konzervativní a opatrní, musíme být také připraveni na další fázi ekonomické cyklu, kterou vidím pozitivně jako zrychlující se růst (jak lokálně, tak globálně). To s sebou přinese nové výzvy a příležitosti pro nás všechny, zejména ve světě vyšší inflace a úrokových sazeb.
