Oproti konsensu trhu horší výsledek amerického HDP za 2Q podpořil výprodejní tlaky na dolaru. Dolarový index klesl pod 92 bodů, proti euru se kurz posunul k 1,1880 EURUSD. Měny regionu drží zisky. Koruna se obchoduje nad hranicí 25,50 za euro.

„Úrokové sazby jsou příliš nízké!“ Proč je tato představa zavádějící?

Často slýcháme, že úrokové sazby jsou „příliš nízké“ a že za to mohou zejména centrální banky, protože je v jejich rukou určování referenčních nominální úrokových sazeb. V čem je ale tato představa zavádějící?

Není sporu o tom, že již nějakou dobu žijeme ve světě, kde jsou úrokové sazby nízké. Například výnosy českých desetiletých dluhopisů v červnu letošního roku činily 0,77 procent, německých dokonce 0,25 procent. Nad hranicí jednoho procenta byly ty německé naposledy v červenci roku 2014, nad dvěma procenty v srpnu 2011. Nízkých výnosů dosahují i dluhopisy ostatních států.

Co ovlivňuje úrokové sazby?

V krátkém období jsou nominální sazby skutečně do značné míry ovlivněny rozhodnutím centrálních bankéřů. Za ním ale nestojí jejich svévole a touha experimentovat s ekonomikou a lidmi. Směřování měnové politiky vychází z mandátu, který je centrálním bankám svěřen. Obecně se starají zejména o cenovou a finanční stabilitu, někdy také o celkové zdraví ekonomiky vyjádřené dosažením jejího potenciálu – plné zaměstnanosti a využití výrobních kapacit.

Počínání centrální banky ovlivňuje nejen inflaci samotnou, ale i inflační očekávání, která zase mají částečný dopad na dlouhodobé nominální úrokové sazby. Investiční rozhodování v ekonomice ale určují především sazby reálné, tedy očištěné o inflaci. Reálné sazby však v dlouhém období závisí především na celkovém stavu ekonomiky, nikoli na rozhodnutí centrálních bankéřů. Existuje-li rovnovážná reálná úroková míra, která je konzistentní s plnou zaměstnaností a využitím kapitálu, centrální banka by se měla snažit nastavením svých nominálních vlastních sazeb k této úrovni směřovat. Kdyby ekonomický vývoj nerespektovala, nastat by mohlo to, že by se ekonomika buď nadměrně přehřívala (při nižší než rovnovážné sazbě), nebo naopak upadla do recese (při vyšší než rovnovážné sazbě).

Poněkud paradoxně tedy působí i kritika nízkých výnosů z úspor v důsledku „příliš nízkých sazeb“. Předčasné zvýšení sazeb by totiž mohlo vést až k recesi, a tedy ještě nižším výnosům. Samotná výtka o „příliš nízkých sazbách“ bývá občas modifikována i v „uměle nízké sazby“. Neexistuje však způsob, jakým by v současném uspořádání finančního trhu a roli centrálních bank v ekonomice mohla být krátkodobá úroková sazba určena čistě tržně, tedy „neuměle“. Centrální banka zkrátka má pravomoc a zároveň zodpovědnost krátkodobé sazby určovat. Nejlepší strategií je pro ni se řídit stavem ekonomiky a přizpůsobovat měnovou politiku (včetně sazeb) tomu, aby výsledkem bylo stabilní ekonomické prostředí s reálnou úrokovou mírou blízko „nejlepšímu odhadu“ rovnovážné úrokové míry.

Pokud zastánci teze, že jsou úrokové míry „příliš nízké“, apriori neodmítají současné uspořádání finančního sektoru a roli centrální banky, měli by vysvětlit především, proč jsou sazby nízké. Zvůle, nebo dokonce spiknutí centrálních bank totiž zřejmě tím hlavním důvodem nebude.

Newsletter