Pokud je na světě něco, co Hun Sen umí, tak je to vyhrávat volby. Kambodžský premiér své zemi vládne již 35 let a v posledních volbách, jež proběhly v roce 2018, jeho strana obsadila všech 125 míst v dolní komoře parlamentu. Asi mu v tom trochu pomohlo i rozhodnutí kambodžského nejvyššího soudu, který o rok předtím rozpustil největší opoziční stranu v zemi. Naopak něco, co Senovi a jeho vládě nejde, je dodržování politických a lidských práv, čehož si patrně všimla i Evropská unie.
Hun Senovy politické fígly a systematické porušování lidských práv v Kambodži Brusel nedávno přimělo k částečnému pozastavení celních preferencí vůči této asijské zemi. Toto opatření dle všeho nabude platnosti letos v srpnu. Dle odhadů samotné EU se znovuzavedení cel bude týkat výrobků v hodnotě 1,1 miliardy eur neboli až pětiny kambodžského vývozu do Evropy, kam v roce 2018 putovalo okolo 45 procent veškerého exportu tohoto státu.
Řešení má tedy fungovat jednoduše: ničemní porušovatelé lidských práv ztratí hromadu peněz, zatímco evropští úředníci získají další záminku k tomu, označovat EU za morální autoritu během oficiálních večeří. Win-win – protekcionismem k vítězství lidských práv! Bohužel však celá situace není tak černobílá, jak by si EU nejspíše přála. Ve zvráceném zvratu logiky se totiž plánovaná unijní opatření, jež mají v teorii pomoct v boji proti opresivnímu kambodžskému režimu, velice pravděpodobně sama stanou nástrojem represe lidu.
Cla dle všeho velice drastickým způsobem zasáhnou kambodžský textilní průmysl, jenž v minulém roce zaměstnával kolem 800 tisíc lidí (převážně žen). Ostatně samotná EU odhaduje, že zavedením protekcionistických opatření připraví o práci okolo 90 tisíc textilních pracovníků, což podle OSN bude mít negativní dopad na skoro milión kambodžských domácností.
A pokud vám nestačí zlověstná vyjádření jenom dvou nadnárodních organizací, tak je vhodné vzít v potaz i výrok sourcingového manažera módního řetězce Primark Xiaoxu Liua. Ten uvedl, že pro Primark, který v zemi provozuje skoro 20 továren, bude udržet výrobu v Kambodži „velkou výzvou“. Vedoucí výroby H&M David Savman pak (skoro až komplementárně) řekl, že jeho firma kvůli zavedení nových omezení bude muset omezit obchodování s Kambodžou. Pak dodal, že H&M, která v Kambodži má okolo 50 továren, vůči svým textilním pracovníkům po propuštění nemá skoro žádné povinnosti.
A zde se dostáváme ke smutné realitě plánovaných unijních opatření a otázce lidských práv – růst nezaměstnanosti vlastně není koncem celého příběhu, nýbrž jeho začátkem. S náhlým vyhazovem a ztrátou stabilního příjmu se totiž z bývalých textilních pracovnic v Kambodži najednou stávají potenciální oběti obchodu s lidmi a mala fide půjčovatelů.
Dle Khuna Thara z kambodžského Centra pro spojenectví a lidská práva většina propuštěných pracovnic buďto skončí v barech a masážních salónech, kde bude čelit sexuální exploataci, anebo emigruje do sousedního Thajska, kde se pravděpodobně zaplete do sítí novodobého otroctví. Snaha utéct této ponuré dichotomii pak může mnohé propuštěné Kambodžany dostat do světa agresivních mikropůjček. Není těžké si představit, jak kontakt s lidmi, kteří chodí od domu k domu s nabídkou peněz, může zoufalé propuštěné časem připravit o všechen jejich majetek.
Před sebou tedy máme hypotetický (leč zdánlivě i pravděpodobný) scénář, ve kterém opatření EU i přes svůj původní záměr rozhodně nevystupují jako nástroj emancipace lidských práv. Právě nynější hypotetičnost tohoto scénáře by Bruselu teoreticky dovolila jej odbýt jako spekulaci (kampaň?), a tím vlastně cla před všemi legitimizovat. To by však iluzi toho, že uvedení cel je v dlouhodobém zájmu kambodžského obyvatelstva, předtím nesměl pokazit Hun Sen.
V lednu 2019, ještě když zavedení nových opatření bylo pouhou myšlenkou, kambodžský premiér strategicky pronesl, že jestli EU „chce, aby opozice zemřela,“ tak může zkusit zrušit obchodní preference. Hun Sen tak zdánlivě dělá argument pro zavedení cel neobhajitelným, a to i když opomineme fakt toho, že cla mají potenciál uškodit lidským právům tisíců Kambodžanů. Omezení, jejichž zavedení je z části trestem za autoritářské sklony kambodžské vlády, se totiž v kontextu Hun Senova kvazi-ultimátu ironicky stávají nástrojem podpory těchto sklonů.
Ano, EU zdánlivě čelí těžkému morálnímu rozhodnutí. Pokud cla nezavede, ukáže jistou míru tolerance vůči nepochybně represivnímu kambodžskému režimu. Pokud je zavede, stane se nedobrovolným, ale přitom vlastně aktivním sponzorem Hun Senovy „autokratizace“, která sama o sobě představuje velkou hrozbu pro lidská práva v Kambodži.
Jednání EU však nenasvědčuje tomu, že by Brusel celou situaci bral jako dilema; i přes všechny znepokojující morální implikace druhé možnosti se EU (až podezřele) neústupně drží svého původního záměru o zavedení cel. Dle mého názoru je to kvůli tomu, že Brusel toto rozhodnutí vnímá méně jako otázku morálky a více jako věc politickoekonomické strategie. Boj pod vlajkou lidských práv a občanských svobod je pro Brusel v tomto případě tedy pouze galantní záminkou.
Ostatně proč Evropskou unii z ničeho nic začala zajímat lidská práva v Kambodži? A proč jenom tam – proč ne třeba v Somálsku nebo Eritrei? Všechny tři výše uvedené státy jsou přece účastníky evropského programu EBA (Everything but Arms – Všechno až na zbraně), který jim garantuje podmínky volného obchodu s EU. Všechny tři státy jsou také notoricky známé pro porušování svobod svých občanů. Jednostranné odstranění výhod plynoucích z EBA však z nich hrozí jenom Kambodži.
Miguel Chaco, ekonomista z Pantheon Economics, si to vysvětluje tak, že Kambodža se svou slabou ekonomikou Bruselu může posloužit poměrně nedrahým obětním beránkem, odstrašujícím „příkladem pro jiné země“. Podle této teorie je tedy starost
o blahobyt Kambodžanů upřednostněna unijní ochotě udělat velké gesto, jež má vzbuzovat strach a respekt. To by vysvětlovalo, proč Brusel tak pevně stojí za svými cly i přes to, že jejich zavedení dle všeho zradí jejich původní účel a ještě více zhorší situaci s lidskými právy v Kambodži.
Ale pokud si na chvíli odmyslíme lidská práva, tak rozhodnutí Evropské unie začíná být více pochopitelné: zrušením obchodních preferencí Evropa nejenže zpřetrhává vazby s diktátorským režimem, ale zároveň celému světu připomíná, že volný obchod s Evropou je privilegiem, ne právem. Koneckonců, EU Kambodži nic nedluží, jak zcela správně říká kambodžsko-americký politolog Sophal Ear. Problémem však je, že lidská práva jsou neodmyslitelnou součástí dané rovnice – EU celou diskuzi tímto způsobem přece rámcovala sama. A v kontextu této konkrétní diskuze je zpětné domyšlení starosti o lidská práva navzdory přáním EU nepřesvědčivé a nefunkční – zavedení cel svůj domnělý účel přece jenom zrazuje až moc okatě. Desítky tisíc zoufalých textilních pracovnic plížících se přes thajskou hranici bez dokladů – to je ta pravá morální podstata unijních omezení.
