Japonsko je nejzadluženější zemí světa. Vládní dluh tam letos v poměru k HDP dosáhne bezmála 250 procent. Itálie je třetí v pořadí. Letos tam podle stejné statistiky dluh vystoupá na takřka 133 procent HDP. Mezi obě země, mimochodem členy skupiny G7 sedmi hospodářsky nejvyspělejších států světa (platí to ještě?), se vklínil pouze ekonomicky nevýznamný Libanon, jehož veřejné finance decimují důsledky občanské války v sousední Sýrii.
Japonsko a Itálie, dvě země až po uši v dluzích, dvě země, kde jakoby se hospodářský rozmach zastavil kdesi ve 20. století. Dlouho ještě žily z podstaty, ale už i toto setrvačné vegetování naráží na svoje meze. V první řadě na meze demografické. Japonsko má nejstarší populaci na světě, s více než 26 procenty lidí starších 65 let, Itálie je „v závěsu“ hned druhá. Žije tam přes 22 procent lidí starších 65 let.
Každá z obou zmíněných zemí teď zřejmě – podobným rysům navzdory – bude své závažné hospodářské problémy řešit diametrálně odlišnými způsoby. Zjednodušeně řečeno: Japonsko bude svému lidu peníze rozdávat, Itálie naopak konfiskovat.
.@LukasKovanda: #Itálie asi znárodní #vklady, #WallStreet je s Londýnem – https://t.co/CRArPYV6FA @roklen24 #Brexit pic.twitter.com/zFXYfw0gWb
— Roklen24.cz (@roklen24) 11. července 2016
Začněme Japonskem. Právě jej návštěvou poctívá Ben Bernanke, někdejší šéf americké centrální banky. Trhy spekulují, že si jej Japonci pozvali proto, aby jim poradil, jak ven z ekonomické šlamastyky. Nové jeny si tisknou dlouho a jako o život (Japonci dali světu „kvantitativní uvolňování“ už v roce 2001), ale hospodářství stále klopýtá, kýžená inflace se nedostavuje, a měna teď dokonce k nelibosti oficiálních míst zpevňuje.
Tématem hovorů ostře sledované návštěvy podle všeho bylo i takzvané shazování peněz z vrtulníku. Neboli, Bernankeovými slovy, „expanzivní opatření fiskální politiky financované permanentním nárůstem peněžní zásoby.“ Vlastně to znamená, že nejde o dluhově financovaný fiskální stimulační program, jak je běžné, nýbrž o fiskální stimulační program financovaný měnově. Co si pod tím konkrétně představit? Centrální banka může nově vytištěné peníze například poskytnout přímo vládě, které by tak otevřela cestu k daňovým škrtům realizovatelných bez prohloubení zadlužení. Nebo je může doslova rozdat domácnostem, prostě je občanům, plátcům sociálního pojištění, připsat na účet – „shodit z vrtulníku“. Bernanke sám ještě před několika lety myšlenku vrtulníkových peněz zavrhoval, letos na jaře ji na svém blogu ovšem zevrubně rozvedl a připustil, že je realizovatelná. Jeho probíhající návštěva indikuje, že se Japonci už brzy bezpracných peněz opravdu mohou dočkat.
To Italové, taktéž stárnoucí a taktéž zadlužení, jsou na tom o poznání hůře. Bezkrevný výkon jejich ekonomiky se projevuje růstem špatných úvěrů, které vážně ohrožují nejvýznamnější banky v zemi. Některé problematické úvěry se se přitom vážou ještě na financování římské olympiády v roce 1960. Tak letitý italský problém je.
Jak vyléčit bankovní sektor? Udělejme z něj ještě větší hrozbu https://t.co/rGUEeXJSpn @roklen24 #TooBigToFail pic.twitter.com/CRP6Yic56d
— Roklen24.cz (@roklen24) 12. července 2016
Italské banky, zdá se, potřebují „živou vodu“. Potřebují sanaci. I když by dost možná šlo jen o koupení si času. Jenže nová eurounijní pravidla žádají, aby břímě ztráty bank nesli ve vyšší míře jejich akcionáři, věřitelé a střadatelé – ti, jejichž vklady přesahují 100 tisíc eur. Pokud se italské banky nezmátoří a pokud Brusel „necukne“, řadě Italů budou úspory asi opravdu znárodněny. Nikoli pouze těm, jejichž vklady přesahují onu kritickou sumu, ale i těm – a není jich málo –, kteří drží dluhopisy některé z tamních bank.
To máme dvě populační stárnutí, dvě enormní zadlužení. Ale pouze jedno konfiskování peněz a jedno jejich rozdávání mezi široký lid. Pozoruhodné.
Vida, ani rok 2016 nebude z hlediska ekonomické praxe nudný. A to je jenom začátek. Japonsko a Itálie jsou bohužel patrně jen první hořkou ochutnávkou všeho toho, co hospodářsky vyspělý svět čeká a nemine v příštích letech.
