Výprodejní tlaky se dolaru nepouští. Americká měna oslabuje v dolarovém indexu i proti procyklickým měnám. Proti euru se obchoduje nad 1,1870 EURUSD. Koruna profituje z větší ochoty riskovat, kterou na FX trzích pozorujeme. Pomáhá i nárůst domácích tržních sazeb. Kurz se posunul pod 25,50 za euro.

V režii centrálních bank: Ekonomie strany nabídky 21. století

Na počátku 80. let minulého století se tehdejší americký prezident Ronald Reagan zhlédl v myšlenkách tzv. ekonomie strany nabídky. Zástupci této školy hlásali, že vláda by neměla bezhlavě podporovat poptávkovou stranu ekonomiky – tak, jak to káže keynesiánská hospodářská politika – ale měla by se zaměřit na tvorbu podnětů pro stranu nabídky. Jak však uvádí Global Macro Monitor, centrální banky 21. století si toto doporučení interpretují poněkud svérázně.

Jak název napovídá, ekonomie strany nabídky stojí na myšlence, že hybnou silou hospodářské růstu je zejména nabídka, tedy pracovníci a firmy. To jsou totiž ti, kteří vytvářejí bohatství, a ty je nutno motivovat k aktivitě. Z tohoto tak namísto keynesiánských poptávkových stimulů podporujících utrácení a spotřebu vyvozují zástupci ekonomie strany nabídky jednoduchý požadavek – co nejnižší zdanění práce a podnikání. Vlivem těchto nabídkových stimulů by se měla dlouhodobá křivka nabídky posunout doprava, čímž by vzrostl potenciál ekonomiky.

Ekonomie strany nabídky. Ale z levého pohledu

Centrální banky se nyní snaží – ať už tradičními, či netradičními způsoby – podpořit stranu poptávky. Expanzivní měnová politika se projevuje nejen nulovými, respektive u některých i zápornými, sazbami, ale u řady klíčových centrálních bank také kvantitativním uvolňováním. Jak ukazují následující dva grafy, bilance tzv. velké trojky – Evropské centrální banky, Bank of Japan a amerického Federálního rezervního systému – narostly za poslední desetiletí do obrovských rozměrů.

Skupováním aktiv vládního a soukromého sektoru by mělo dojít ke snížení strmosti výnosové křivky, tedy k poklesu dlouhodobějších sazeb. Tak by měla být prostřednictvím zadlužování podpořena spotřeba a investice. Růst nových úvěrů by měl nakonec podnítit růst spotřebitelských cen, neboli vytoužené inflace. Měl by tak být vytvořen vyšší produkt při vyšší cenové hladině, tedy křivka agregátní poptávky by se měla posunout doprava.

O tom, jak (ne)funguje kvantitativní uvolňování

Jenže v tomto schématu je chyba. Jak uvádí Global Macro Monitor, centrální banka posunuje pomocí kvantitativního uvolňování s křivkou nabídky, avšak doleva, což je opak, než zamýšlela ekonomie strany nabídky. K iniciaci růstu spotřebitelských cen nedochází a ani dojít nemůže, jelikož aktiva, která centrální banky nakupují, jsou vlastněna finančním sektorem. Dochází k němu však jinde. Nově vytvořené peníze, které zůstávají ve finančním sektoru, zde tlačí na růst cen dalších aktiv, jako jsou nejen dluhopisy a akcie, ale i nemovitosti, přičemž na těchto trzích způsobují nafukování oněch pověstných cenových bublin.

Horečka centrální bank. Letos nakoupily víc, než si představíte

Newsletter