Českému zdravotnictví chybí spíš než peníze dlouhodobější vize. A nejen to. Nemocnice mají vazby na politiky. Zájmem politiků je ale hlavně znovuzvolení. Daňoví poplatníci pak platí za neefektivitu a chyby. Jak moc je české zdravotnictví nemocné? Zžířá ho klientelismus a korupce? Pro Roklen24 to a mnohem více okomentoval druhý největší poskytoval soukromé péče v Česku Sotirios Zavalianis.
Mohl byste nastínit, kolik stojí, když si vaše soukromá nemocnice kupuje nějaké zařízení, a kolik, když nakupuje ta státní?
Ty doby, kdy státní nemocnice nakupovaly významně dráž, už jsou pryč, rozdíly tak nejsou velké. Naopak, myslím, že ty nemocnice, které se musí řídit pravidly výběrových řízení, mnohdy končí s produkty či službami, které jim nevyhovují nebo jsou kvalitativně někde jinde. Definovat požadavky na kvalitu je obecně těžké a veřejné nemocnice to neumí. Například musí odebírat materiál, který je nekvalitní, nevyhovuje pacientům ani personálu, ale těžko se argumentuje proč.
My si naopak můžeme dovolit nakupovat to, co považujeme za nejlepší pro pacienty a zdravotníky, nemusíme hledět pouze na cenu, když víme, že dostaneme adekvátní kvalitu. Umíme také lépe pracovat s provozními náklady a dlouhodobou návratností investice.
Jak se díváte na dotace ve zdravotnickém byznysu? Vaše nemocnice je nepobírají, jaký je důvod?
Jsme velmi znepokojeni současným stavem přidělování dotačních titulů, grantů a jiných prostředků z Evropské unie. Významná část, troufnu si říci většina, těchto prostředků je ve svém čerpání limitována na tzv. oprávněné žadatele, kdy státní správa podle nás nelegitimně omezuje čerpání na organizace zřizované státem, regionem či obcí, či jinak definuje právní formu organizací, které patří mezi oprávněné žadatele.
Tímto mechanismem jsme nespravedlivě vylučováni z čerpání dotačních prostředků, které zhusta využívají veřejnoprávní poskytovatelé zdravotních služeb k realizaci velkých investic, tu k obnově přístrojového parku, jinde k nákupu nového informačního systému a dalších. Důsledkem je dle našeho názoru nelegitimní konkurenční výhoda pro tyto subjekty vůči soukromým poskytovatelům, kteří jsou nuceni tyto investice financovat z příjmu z veřejného zdravotního pojištění, případně z důvodu nedostatku prostředků nejsou schopni je realizovat vůbec. Z pohledu pacienta a plátce jsem poskytovatelem zdravotních služeb jako každý jiný.
Logicky tím vzniká pokřivený trh, kde takto zvýhodněné subjekty získávají významnou konkurenční výhodu na náš úkor. Jinými slovy, my si musíme na naše investice a provoz vydělat, ušetřit, zatímco ostatní mohou tyto prostředky použít třeba na zvýšení platů personálu.
A obecně dotace v podnikání, jsou odvětví, kde mají smysl?
Bohužel se ukazuje, že tam, kde se rozdělují dotace z politické moci, vedou pouze ke korupci, klientelismu a pokřivenému trhu. V této formě tedy smysl nemají.
Jak silné jsou vazby nemocnic na politiky?
To je na dlouhé povídání. Když už jsme u dotací, například, politici si zvykli používat je ke zvýhodňování jimi spravovaných poskytovatelů. V podstatě tím za peníze daňových poplatníků kompenzují vlastní neschopnost řídit svěřené organizace efektivně. Osobně mě to velmi znepokojuje a jsem tím znechucen.
No a potom je tu Ministerstvo zdravotnictví a jeho až neuvěřitelný konflikt zájmů, kdy je ministerstvo tím, kdo de facto stanovuje úhrady za péči, samo zřizuje podstatnou část nemocnic, tedy fakultní nemocnice a další poskytovatele, a zároveň například určuje pravidla kontinuálního vzdělávání zdravotníků. Důsledkem tohoto konfliktu zájmů potom je, že fakultní nemocnice jsou královsky placeny za služby, které okresní nemocnice poskytnou ve stejné kvalitě za mnohem méně peněz, kdy zejména lékaři musí pracovat zdarma ve fakultních nemocnicích a přitom pobírat plat v nemocnici, kde fyzicky nepracuje apod.
Těch příkladů, kdy politika zásadně ingeruje do těch odvětví, kde má stát své zájmy, je mnoho. Někde to je jistě nutné, jako je například energetika, ale ve zdravotnictví, kde existují poskytovatelé zřizovaní státem vedle těch soukromých, je to velký problém.
Do jaké míry je politický cyklus ovlivňuje?
Cílem každého politika je být znovu zvolen. Čtyřleté volební období znemožňuje koncepční, strategické uvažování, politici hledají rychlé a snadné politické body, mnohdy na úkor dlouhodobější koncepce. I proto tu dvacet pět let od poslední reformy zdravotnictví stále máme sedm plátců, kteří nemohou soutěžit o pacienta a mají omezený prostor pro diferencování úhrad. Některé věci zkrátka přesahují volební období a přesně ty věci nefungují, pokud jsou v gesci politiků.
Bylo by možné nemocnice jaksi očistit od politického vlivu? Aby měly nezávislý management?
Já za jedinou možnost považuji privatizaci, soutěž poskytovatelů, větší kompetenci a odpovědnosti pojišťoven jako tvůrců sítě, kteří jsou odpovědní svým pojištěncům, kteří mají naopak větší volbu jak poskytovatele, tak plátce, kterému budou platit za jeho služby. Jednoduše řečeno, pluralitní systém. Ale i opačný extrém, tedy nějaká forma státního zdravotnictví, avšak se zavedenými mechanismy restrikce politického vlivu například na plátce, by byl lepší než ten nefunkční hybrid, který tu máme dnes.
V rozhovoru pro Euro.cz jste o síti českých nemocnic řekl: „Vše by se mělo soustředit ve větších celcích na méně místech.“ Jaké pro toto tvrzení máte argumenty?
Zdravotnictví se neuvěřitelným způsobem specializuje. Jednoznačným trendem i ve světě je centralizace, kdy specializované služby jsou koncentrované do center. Tím je zajištěna vysoká kvalita a lepší kontrola nákladů na provoz, vyšší efektivita vynaložených investic. Takový lineární urychlovač stojí 200 milionů Kč. Když už ho pořídíte, musíte ho provozovat pokud možno 24 hodin denně, aby se investice vrátila. Nemůžete si dovolit nechat ho stát v koutě a pustit ho na dva dny v týdnu. Navíc ti, kteří danou léčbu poskytují, potřebují tzv. „objem“, tedy vysoké počty výkonů, pacientů, aby si udrželi svoji erudici a byli skutečnými odborníky. K tomu všemu vede centralizace.
Na druhou stranu se velmi zkracuje doba hospitalizace u „banálních“ onemocnění, mnoho diagnóz lze dnes řešit jednodenním výkonem či ambulantní péčí, která je logicky nákladově mnohem efektivnější. No a nakonec se zkracují dojezdové časy. Stejnou vzdálenost, kterou dříve lidé cestovali hodiny, zvládnou za několik málo minut. Dejte si dohromady tyto tři faktory a vyjde Vám, že vývoj směrem k centralizaci specializované péče s naopak hustší síti ambulantních a jednodenních poskytovatelů je zkrátka nevyhnutelný.
Jak jste budoval svoje zdravotnické impérium?
Moje první investice byla do ambulantního diagnostického centra v Praze v roce 1998. Následně, po odprodání svého podílu, jsem vybudoval specializované onkologické centrum a centrum zobrazovacích metod v Pardubicích, které ve spolupráci s Pardubickou nemocnicí provozuji jako komplexní onkologické centrum dodnes. Díky tomu, že k centru jsou přidruženy regionální onkologické ambulance, provozujeme opravdu kompletní onkologickou péči pro pacienty Pardubického kraje a okolí.
V roce 2007 jsem v privatizaci středočeských nemocnic získal nemocnice Hořovice a Beroun. Obě nemocnice neustále rozšiřujeme, přistavujeme nové budovy a zvyšujeme kvalitu, spektrum a rozsah péče, která se tam poskytuje. Mým cílem nikdy nebylo vydělávat velké peníze, ale poskytovat nejlepší péči pro všechny a zároveň ukázat, že to jde dělat v důstojném a moderním prostředí příjemném pro pacienty i personál.
Mohl byste nastínit, jak podle Vás bude vypadat české zdravotnictví v roce 2027?
To je právě ono, nemohl. Vždyť koncem roku většinou ani nevíme, jak budeme za naše služby placeni v následujícím období. Výhled na další roky zcela chybí, nemluvím o naprosté absenci koncepce, vize do budoucna.
Samozřejmě máme vlastní představy, ale můžeme je aplikovat pouze na vlastní zařízení. Budujeme je s jasnou vizí, tedy že to budou ta nejmodernější lůžková a ambulantní zařízení v zemi, a to jak po medicínské, tak po technické a organizační stránce. Vždy bude naší prioritou spokojený pacient a spokojený a efektivně pracující personál, nové technologie a neotřelé procesy. To vše samozřejmě dostupné obyčejným lidem, kteří potřebují naši péči.
Abychom tomuto mohli dostát, musíme pracovat efektivně, abychom si zajistili udržitelný rozvoj. Když se podíváte do našich nemocnic, myslím, že se nám to docela daří. Mnohé nemocnice by se nemusely stydět, kdyby v roce 2027 vypadaly jako ty naše dnes.
