Vítězství, nebo cesta k nevolnictví?

Víceletý finanční rámec, který se stal výsledkem jednoho z nejdelších summitů Evropský rady, přinesl výsledek, který mnohé země a jejich představitelé oslavují a považují za vzpruhu Evropské unie. Ve snaze pomoci evropské ekonomice, která v posledních letech zaznamenala pouze velmi pomalý růst, a navíc byla citelně zasažena odchodem Velké Británie a nyní koronavirovou pandemií, kvůli které ztratila více než 20 % své velikosti, se EU uchýlila k dalším centralizačním krokům. Mnoho lidí očekávalo a doufalo v přehodnocení přerozdělování finančních zdrojů a reformu fungování EU, která postrádá ekonomickou dynamičnost ostatních ekonomických velmocí. Avšak čeho jsme se dočkali, je pouhé financování pochybných cílů EU dluhem.

Paradoxem je, že ekonomové, kteří lidi varují před přílišným zadlužováním, hlasitě oslavují rostoucí míru zadlužení EU. To svazuje jednotlivé státy, přerozděluje finanční zdroje podle představ a ideálů představitelů Evropské komise a dává celé jedné generaci Evropanů na ramena povinnost tuto šarádu splatit. Zároveň staví celou Evropskou unii do jednosměrky k přijetí společných daní
a poplatků.

Musíme si pomáhat

Kvůli čemu je toto všechno dle zákonodárců třeba? Koronavirus. Tentýž argument, který již nyní politici využívají pro konsolidování své moci. První peníze budou však rozděleny až v roce 2021, kdy lze očekávat, že ekonomiky již budou s nynější krizí téměř vyrovnané. Většina peněz z EU jde přitom právě východním ekonomikám a státům, které byly koronavirem zasaženy méně.

Už jsme zapomněli?

Jakoby úředníci a ekonomové zapomněli, že už před propuknutím koronaviru se Evropská unie potýkala s malátnou ekonomikou. V době před pandemií bylo velmi složité najít pomyslného obětního beránka a připustit si mnohé nezdary jako nezodpovědnou fiskální politiku členských států, absenci reforem a touhu po moci politických lídrů, které všechny přispěly k úpadku. Zachraňování ekonomického růstu přes programy kvantitativního uvolňování ale poskytovaly dostatečnou setrvačnost a dojem, že špatné časy nikdy nepřijdou. Ty přišly a s nimi se objevila i kouzelná hůlka a společný evropský dluh.

Financování neefektivnosti

O neefektivitě eurofondů spojené především s vysokou mírou korupce toho bylo řečeno dost. Avšak namísto vyřešení tohoto problému jsme se rozhodli v jejich rámci rozdělit ještě více prostředků a doufat v jiný výsledek. Peníze, které státy dostanou na projekty a reformy upletené na koleně, jen aby mohly peníze vyčerpat. Třetina zdrojů by měla přitom putovat do programů zapadajících do konceptu tzv. zelené ekonomiky. Ve skutečnosti se snaží využít koronavirus jako záminku pro urychlení transformace ekonomiky dle svých představ. Ekonomiky, kterým by však spíše pomohlo snížení daňového zatížení, deregulace a proti byrokratická opatření, nežli investice do „zelených“ projektů, které sice pomohou se současnou klimatickou krizí, ovšem jejich efekt na ekonomiku již nebude tak slavný.

Dvě strany

Přerozdělování prostředků EU přitom již dlouhodobě zvýhodňuje fiskálně nezodpovědné státy. Z téhož důvodu se například Nizozemsko zaujalo jasné stanovisko proti Fondu obnovy. Státy, které se snaží hospodařit zodpovědně a dlouhodobě udržitelně, jsou následně nuceny nést riziko celého společenství. Jen těžko si lze představit krok vedoucí k vyšší centralizaci než zavedení společného dluhu.

Daně, daně a ještě jednou daně

V novém finančním rámci Evropská unie navrhuje řadu nových daní. Mezi ty patří například daň z nerecyklovaného plastového odpadu, digitální daň či daň z finančních transakcí. První zmiňovaná má už i konkrétní vyčíslení výše daně, kterou Česká republika odvede EU; ročně se bude jednat o zhruba dvě miliardy korun. Tímto způsobem budou další generace nuceny financovat splácení obrovského evropského dluhu. Dohady o něm navíc mohou v mnoha případech vyvolat konflikty mezi členskými státy. Celou jednu generaci tak obíráme o jejich úspory a zavazujeme je k ještě vyššímu daňovému zatížení.

Rozpočet proto rozhodně není vítězstvím, jak byl politiky a úředníky prezentován. Alespoň tedy ne pro státy, které dodržují určitou fiskální disciplínu. Naopak ukazuje, jak citelná je potřeba reforem a přehodnocení cílů samotné Unie. Nedojde-li k takovým krokům, nezbude nám nic jiného, než se závistí sledovat Velkou Británii, jak se nám v dálce potměšile směje.