Nad očekávání nižší výsledek kvartálního vývoje amerického indexu výdajů na osobní spotřebu podpořil korekci dolarových zisků nad 1,0800 za euro. Z měn regionu je v zisku koruna a zlotý. Domácí měna se dostala pod 25,30 za euro.

Vojna s Turkem musí bejt!

Demokracie je považována za ideální zřízení státu, férové, vedoucí k prosperitě a spokojenosti obyvatelstva. Je ale nutně tím nejvhodnějším pro každou zemi? Není pro blaho země a ekonomickou prosperitu vhodnější osvícený diktátor, než-li neobratný parlament, kterému rozhodnutí čehokoliv trvá neúměrně dlouho, ve finále není s to se shodnout?

Od sultána k prezidentovi

Podívejme se zjednodušenou optikou na zemi půlměsíce, která zahájila cestu k demokracie před necelými 100 lety – 29. října 1923. Otec turecké republiky, Mustafa Kemal Ataturk, oddělil státní moc od náboženství, inspirován evropskými zeměmi, aplikoval řadu hospodářských reforem. Často se říká, že přesměroval orientaci Turecka z arabských zemí na Evropu a položil základy moderního „vyspělého“ státu. Od dob kemalistých reforem se zdálo, že Turecko čekají už jenom světlé zítřky a budoucnost v evropských šlépějích bude cestou k trvalé prosperitě. V roce 1948 Turecko spoluzakládá OECD, roku 1952 vstupuje do NATO. A je to právě armáda, která je v zemi považována za ochránce sekularizace a odkazu zakladatele republiky. V roce 1959, patrně v euforii, podává Turecko přihlášku do Evropského hospodářského společenství (EHS) – ambice připojit se do dnešní podoby, tedy Evropské unie přetrvává dodnes, anebo ne?

„Vojna s Turkem musí bejt!“ pravil Švejk

Evropa dnes věří, že historický nepřítel, je nyní nejen obchodní partner, ale i spojenec, který bude řešit problémy Blízkého východu za pouhého potlesku Evropanů. Erdogan se dnes ale prezentuje tak, že unii nepotřebuje, ale ona jeho ano – a to bude drahé „spojenectví“. Záleží, kdo bude schopnější vyjednat lepší podmínky a více přesvědčit druhou stranu o své důležitosti.

Trhy už Erdogana prokoukly. A Brusel?

Turecké hospodářství

Turecku se ve druhé polovině 20. století hospodářsky příliš nedařilo, vzpomeňme na vysokou inflaci. Podle dat The World Bank se inflace spotřebitelských cen v roce 1980 dostala na rekordních 110,2 procent, v 80. letech se pohybovala mezi 30 ž 70 procenty a v roce 1994 se opět dostala nad 100 procent. Po té docházelo k postupnému snižování, až se ustálila okolo 10 procent v roce 2004. Měnová i fiskální politika byla v 90. letech nerozvážná, podléhala politickým tlakům a stala se prostředkem, nikoliv pro podporu ekonomiky, pro získání politické moci. Politická nestabilita odrazovala zahraniční investory. Místo úsporných opatření, byly naopak např. subvencovány zájmové skupiny a neúměrně zvyšovány platy státních zaměstnanců. Zadlužení země dramaticky rostlo. Na ale vině byly vnitřní problémy země, které vláda nedokázala překonat, ať už byla důvodem více či méně neschopnosti nebo neochota. Zahraničí vlivy také zemi poškodily, zejména na konci 90. let a v roce 2008, proti externím faktorům je ovšem vláda méně akce schopná.

Kovanda: Erdogan slaví, turecká ekonomika zapláče

Od prezidenta k sultánovi

V roce 2002 se z istanbulského starosty Erdogana stal premiér, který pomocí rozsáhlých hospodářských reforem Turecku zajistil ekonomický rozmach. Současnému prezidentovi je připisováno, že Turecko dostal z pozice outsidera na téměř miláčka zahraničních investorů. Za doby vlády AKP se země těšila hospodářskému růstu, v úspěšnějších letech, např. roky 2005, 2011 i o 7 procent ročně. Ředitelka výzkumu v turecké TEB Asset Management ze skupiny BNP Paribas, Pinar Uguroglu, pro Roklen24 řekla: „Turecko nyní neroste tak rychle, jak by mohlo. Předpokládáme, že by mohlo růst o 4,5 % ročně. Pokud by se dařilo ekonomicky přiblížit východní část Turecka s rozvinutější západní části, a díky populačnímu růstu o 1 % ročně, by námi odhadovaný 4,5% růst mohl být udržitelný dlouhodoběji.“ Na Turecko tvrdě dopadla finanční roku 2008, země krizi ustála a už v roce 2010 a 2011 rostla o zmíněných sedm procent.

Kde jsou ty časy, kdy se národ smál, krize se nebát?

V posledních letech se ekonomice příliš nedaří, růst se pohybuje okolo 2 – 3 procent, nezaměstnanost roste, uprchlická krize eskaluje, teroristické útoky jsou na denním pořádku, vztahy s početnou kurdskou menšinou opět napjaté, spory se zahraničním nevyřešené. Logickým vyústěním problémů může být pokus o puč z 15. července. Kdo za pokusem stojí? Armáda, která už nechtěla přihlížet vzrůstající hrozně nastolení autoritářského režimu? Sám Erdogan, obávající se o výsledek dalších voleb a oslabení své moci? USA? Rusko? Írán?

Autor puče v Turecku: Armáda nebo sám Erdogan?

Mohhamed Alard pro Roklen24 prozrazuje svůj pohled na vyhlášení výjimečného stavu: „V Turecku momentálně probíhají čistky lidí, kteří podporují sekularismus nebo klerika Gülena, prezident má velkou podporu lidu, ale osobně si myslím, že čistky ve školství nebyly nutné.“ Finančník Anil Güler pro Roklen24 dodává: „Výjimečný stav není v Turecku nutný, Erdogan demonstruje svoji moc.“ Kde je ta moderní společnost dychtivá žít evropskou demokracii, která teď podporuje utužování autoritářského režimu?

Erdogan navrhuje kontrolu prezidenta nad armádou a rozvědkou

Demokracie není pro každého

Podléhají Turci sentimentu hospodářské prosperity pod Erdoganovou vládou ve srovnání s trpkou zkušeností s „demokratickou“ vládou 90. let? Odpovědi naznačí budoucí události. Turecká společnost se polarizuje. U jak velké části národa se Erdogan skutečně těší proklamované podpoře, ukáží až volby. Pokud se Turecku pod vládou „osvíceného“ diktátora dařit a obyvatelé budou převážně spokojeni, může soudit, zda je tento stav špatný či dokonce zasahovat do vnitropolitických záležitostí země? Zeptejte se Turka, jak je spokojený s vládou muže, který si nechal postavit monumentální prezidentský palác za 7,6 miliardy korun … Odpověď bude asi taková: „Kdo je tady lepší? Nemáte tady nikoho lepšího, kdo by zemi vládl.“

Newsletter