Dlouhé náročné debaty na téma – jak moc velký vliv má talent – mají nový úhel pohledu. A vyznavači píle a praxe z něj nemusejí vyjít nejlépe.
Rčení „practice makes perfect“ vyznává i spisovatel Malcolm Gladwell ve svém díle Outliers z roku 2008. V knize popisuje svou teorii, kterou nazval „ pravidlo 10 000 hodin“. Podle Gladwella je hlavní rozdíl mezi elitou v jakémkoli oboru a zbylými smrtelníky, že strávili 10 000 hodin nacvičováním. Toto pravidlo je modifikovanou formulací zjištění psychologa K. Anders Ericssona. Ten tvrdil, že pravidelné procvičování tvoří 80 procent rozdílu mezi těmi nejlepšími v dané oblasti – ať už je to hudba, sport, šachy, nebo matematika – a tím zbytkem.
Nová studie Brook Macnamarové, Davida Hambricka a Fredericka Oswalda však nabízí meta-analýzu existující literatury o výkonu a praxi. Tato obsáhlá studie pokrývá všechny oblasti, kde byla zkoumána souvislost praxe a výkonu. Uvádí, že Ericsson (a Gladwell) značně nadhodnocovali význam praxe. Údajně, zatímco množství času stráveného cvičením úzce souvisí s odbornými znalostmi, účinek není zdaleka tak velký, jak tvrdil Ericsson.
Čas věnovaný praxi tvoří dle studie 26 procent rozdílu ve výkonu při hrách jako jsou šachy, 21 procent v hudbě, 18 procent ve sportu a méně než jedno procento v profesích jako je právo či medicína. Autoři také upozorňují na to, že účinek praxe byl menší u studií, při kterých byli zkoumaní jedinci požádáni, aby si vedli deník o tom, kolik času dané aktivitě věnují.
Nová studie tedy nejspíše neobjasní tuto otázku. Přesto, pokud úspěch je do značné míry o něčem jiném než o praxi, co by to mohlo být? Významnou roli sehraje zřejmě věk, v němž se člověk začíná učit určité dovednosti. Děti se přece učí cizím jazykům rychleji nežli dospělí. Čím dříve, tím lépe. Nemalý vliv pak budou mít i vrozené fyzické schopnosti jedince a všeobecná integligence.
To ovšem neznamená, že praxe je bezvýznamná. Jen praxe samotná nás však nepromění v šachového mistra, koncertního pianistu či profesionálního golfistu.
