Pokud Matteo Renzi nezvítězí, mohla by se v Itálii politická nestabilita opět stát „novým standardem“, a to v dosud nejhorší dobu. Problém nesplácených úvěrů v italském bankovním sektoru dosud nebyl vyřešen a zdá se stále pravděpodobnější, že země nedosáhne svých růstových a deficitových cílů pro rok 2016 ani 2017.
Podíl nesplácených úvěrů z celkového objemu úvěrů činí ve Velké Británii 1,5 %, ve Francii 5 % a v Itálii 18 %. V italském bankovním sektoru činí celkový objem nesplácených úvěrů 400 miliard EUR, což odpovídá 20 % italského HDP. Nicméně pouze 10 % z tohoto objemu představuje reálné bezprostřední riziko. Jedná se sice o kritickou hodnotu, nikoli však o neřešitelný problém. Chybí pouze politická vůle jednat.
Dle mého názoru jsou právě italské banky oněmi pověstnými stromy, pro něž není vidět les. Hlavním problémem Itálie je její neschopnost dosáhnout silného hospodářského růstu navzdory strukturním reformám. Po světové ekonomické krizi prošla Itálie recesí s trojím dnem (tzv. triple-dip recession). Země se loni začala s obtížemi zotavovat, avšak italský HDP je stále 10 % pod vrcholem dosaženým před krizí a v krátkodobém ani střednědobém horizontu nelze reálně doufat v trvalé zlepšení tohoto stavu. Situace je dokonce ještě horší, než si myslíme: za posledních patnáct let se HDP při stálých cenách nezvýšil ani o píď. To je patnáct let nulového růstu!
Došlo k oslabení hlavních hnacích motorů italského hospodářství. Takzvané „Vyrobeno v Itálii“ (neboli výrobní sektor), které stojí za zhruba 20 % celkové italské hrubé přidané hodnoty, vykazuje znepokojující znaky zpomalení. Výrobní PMI v srpnu poprvé za poslední rok a půl poklesl na negativní hodnotu, což značí, že se společnosti budou v druhém pololetí pravděpodobně zdráhat investovat a budou se především snažit odprodat zboží na skladě. Snížená důvěra spotřebitelů v porovnání se začátkem roku je pak dalším výrazným signálem, že cesta k zotavení bude dlouhá a křivolaká. Nad vodou se drží pouze export, otázka však je, jak dlouho se ještě udrží. V druhém čtvrtletí vzrostl export oproti prvnímu čtvrtletí o 2,4 % díky zvýšené soutěživosti v průmyslovém odvětví a především díky příznivějšímu kurzu eura. Je však téměř jisté, že koncem roku 2016 se dostaví zpomalení, a to v důsledku silného vlivu poklesu na rozvíjejících se trzích.
Jak zachránit nejstarší banku světa? První „škrty“ na scéně
Za těchto okolností zní vládní cíl dosáhnout letos 1,2% růstu spíše jako zbožné přání. Vzhledem k tomu, že na konci druhého čtvrtletí činil růst 0,7 %, dosáhne italské HDP v roce 2016 maximálně hodnoty 0,8 %, což není o moc víc než v roce 2015.
Neúspěch Renziho referenda by měl bezpochyby za následek další poškození italské ekonomiky, jakož i odklad nezbytných reforem na neurčito. Způsobil by širší rozpětí a spekulace proti italskému trhu. Je však velmi nepravděpodobné, že by tato krize měla přetrvat a představovala tak reálnou hrozbu pro euro oblast. v případě potřeby může zasáhnout ECV a zahájit novou vlnu cíleného dlouhodobého refinancování (TLTRO) italských bank nebo v nejhorším případě, který je vysoce nepravděpodobný, spustit program neomezených nákupů dluhopisů (OMT). Dík všemocnosti Evropské centrální banky je dlouhodobá krize evropského trhu se státními dluhopisy prozatím zhola nemožná.
