Bankovní rada České národní banky (ČNB) po dnešním měnověpolitickém zasedání nijak zásadně nevybočila ze své dikce posledních měsíců. Prohlášením, které jako vždy po zasedání zveřejnila, jakoby se však mezi řádky snaží navenek působit ještě sebejistěji než dosud.
ČNB ve svém prohlášení jasně dává najevo, že aktuální posilování koruny vnímá jako „nepříznivý faktor zpřísňující měnové podmínky a tedy oddalující dosažení inflačního cíle“. Posílení je zřejmě důvodem, proč ČNB poprvé deklaruje, že inflačního cíle udržitelně dosáhne až počátkem roku 2017. Dříve než počátkem roku 2017 nelze podle jejího prohlášení očekávat návrat do standardního režimu měnové politiky.
Z prohlášení lze zároveň vyčíst, že „polovičatá“ řešení zatím nepřichází v úvahu. ČNB uvádí, že intervenční režim „neukončí (…) dříve než ve druhém pololetí roku 2016. Kurz koruny se tedy bude pohybovat na hladině 27 korun za euro nebo slabší přinejmenším do poloviny roku 2016.“ Zdá se, že ČNB opravdu neuvažuje o postupném opouštění intervenčního režimu (například tak, že by nejprve snížila úroveň hladiny závazku třeba na 26,50 koruny za euro atp.). ČNB se snaží dát najevo, že režim opustí bez postupných mezikroků, ale zároveň vskutku až tehdy, kdy již dosáhne kýženého, tedy svého inflačního cíle. Současné posilování koruny, způsobené částečně testováním devizových trhů nakolik je ochotná svůj závazek bránit, tedy představitele ČNB vede k ještě vyšší míře deklarované rozhodnosti závazek bránit.
Zároveň ale ČNB vypouští pasáž, která byla přítomná ještě v prohlášení po červnovém zasedání, a sice že je „připravena posunout hladinu kurzového závazku“ na slabší úroveň koruny vůči euru. Banka také nezmiňuje možnost uvedení negativních úrokových sazeb.
ČNB se tedy snaží navodit dojem, že se cítí velmi jistě i v současných podmínkách tlaků na zhodnocování koruny, které vedou k nutnosti intenzivněji bránit závazek. Žádná polovičatá řešení, žádné dodatečné nekonvenční kroky.
Tlaky na zhodnocování koruny však pro ČNB téměř jistě nevytvářejí komfortní situaci. Jakýmkoli náznakem nepohodlí by ale jen dodala dodatečné kuráže devizovým obchodníkům k dalším spekulacím. ČNB se svojí deklarovanou sebejistotou a deklarovanou rozhodností snaží předejít spekulativnímu testování ze strany devizových obchodníků ještě dříve, než vůbec začne. Jde jí o to, aby obchodníky přešla na testování chuť – a aby pak související spekulativní tlaky nemusela za cenu hromadění devizových rezerv (které je politicky a potenciálně i reputačně citlivé) odrážet.
O co větší sebejistotu ČNB vyjadřuje navenek, o to méně jistá si je dost možná ve své „duši“, kterou pochopitelně představují hlavně jednotliví bankovní radní. Ti tedy svojí ostentativní rezolutností a sebejistotou dost možná zakrývají nejistotu ohledně nynějšího i nastávajícího vývoje (které se, popravdě řečeno, není vůbec co divit – intervence je od svého počátku do značné míry nevyzpytatelné opatření).
Ale samozřejmě, i tento poslední odstavec je pouhou spekulací.
