Prezident Miloš Zeman opět nastoluje otázku přijetí eura. Na neděli pozval do Lán premiéra Sobotku, ministra financí Babiše a guvernéra České národní banky Singera. Prezident s nimi chce probrat, jak urychlit proces vstupu České republiky do eurozóny.
Nutno však říci, že prezidentova role je v celé věci spíše symbolická. Chtít do eurozóny může, ale nemá potřebné páky, aby takovou věc realizoval či alespoň reálně popostrčil. Do značné míry symbolická bude také účast guvernéra centrální banky. ČNB dlouhodobě – a správně – deklaruje, že přijetí eura není záležitostí ekonomickou, ale politickou. Zásadní impuls ke vstupu do evropské měnové unie musí dát vláda. Klíčovými hybateli jsou tedy Sobotka a Babiš.
Oba dva čtou průzkumy veřejného mínění. Vědí, že euro si přes osmdesát procent Čechů nepřeje. To je podstatná část elektorátu. Budou si potenciální voliče chtít nahněvat překotnou snahou o přijetí jednotné měny? Těžko. V tomto volebním období určitě žádné zásadnější kroky vlády vstříc euru nečekejme.
Nejde jen o náladu voličů, ale i o objektivní argumenty. Často se cituje příklad Slovenska, kterému prý euro nyní pomáhá dohánět ČR. Ivan Mikloš, někdejší slovenský ministr financí, za doháněním vidí mnohem spíše dopady liberalizujících reforem Dzurindovy vlády z prvních let tohoto milénia. Guvernér Singer zase upozorňuje na to, že vstup do eurozóny se neprojevil v nárůstu přímých zahraničních investic směřujících na Slovensko v porovnání s Českem. Žádný takový nárůst nezaznamenalo kupříkladu ani Finsko, v porovnání se Švédskem, když do eurozóny vstoupilo.
Objektivním argumentem jsou jistě i současné strasti eurozóny, související zejména z nejistotou ohledně setrvání Řecka v ní. Nejistota nyní, do roku 2017, bude houstnout i nad Británii a jejím možným odchodem z Evropské unie. To sice s eurozónou přímo nesouvisí, ale mělo by to na ni jistě negativní dopad, byť nepřímý.
Zkrátka a dobře, z hlediska politiků, kteří o vstupu nakonec rozhodnou, zatím převažují (očekávané) náklady přijetí eura nad jeho přínosy. Změnu přitom v dohledné době čekat nelze. Ale i kdyby Zeman v Lánech Sobotku a Babiše přesvědčil, aby proces urychlili a ti od pondělí pracovali dnem i nocí jen na přijetí měny, do eurozóny stejně nevstoupíme dříve než v roce 2020. Maastrichtská kritéria sice splňujeme – a splňovat podle všeho budeme i v příštích letech –, ale pro přijetí eura je například třeba také strávit dva roky v předvstupním kursovém mechanismu, v jehož rámci by byla koruna s eurem svázána pevněji než dnes.
Uvažme také, že eurozóna má zrovna nyní svých potíží více než dost Vezměme si třeba situaci kolem Řecka. Jak si všímá guvernér Singer, jde o ekonomiku, která se na výkonu eurozóny podílí zhruba z jedné padesátiny. Přitom mu představitelé eurozóny už řadu měsíců, ne-li let věnují při různých summitech a jednáních o záchranné pomoci tak nejméně čtvrtinu své pracovní doby. Na jednání o rozšíření eurozóny, které si Zeman přeje, jim tedy ani nemusí zbývat potřebná kapacita. Zvláště, když budou muset třeba začít řešit i potenciální odchod Británie z EU a jeho důsledky.
Vzato kolem a kolem, realisticky lze o přijetí eura uvažovat spíše v horizontu deseti let, někdy kolem roku 2025.
