„Šest a půl roku po finanční krizi se centrální banky vyspělých i rozvojových zemí vydaly na cestu nebývale aktivní a nepředvídatelné měnové politiky.“ Tak ve svém článku zveřejněném na serveru Project Syndicate popisuje současnou situaci Mohamed El-Erian, bývalý výkonný ředitel společnosti Pimco, který dnes působí jako ekonomický poradce firmy Allianz a zároveň je předsedou Global Development Council. V podstatě tak reaguje na události posledních několika měsíců, kdy se světové centrální banky rozhodly přistoupit k hromadnému uvolňování měnové politiky, které svým způsobem může připomínat zahájení měnových válek.
Jen během minulého měsíce došlo na snížení úrokových sazeb v případě australské, indické a mexické centrální banky. Čína pak omezila své rezervní požadavky a Dánsko poslalo depozitní sazby do záporných hodnot. Dokonce i stabilitou posedlé země jako je Švýcarsko přistoupily k naprosto nečekaným opatřením v podobě uvolnění kurzu franku vůči euru. Výčet rozšiřuje i singapurská centrální banka, jež se taktéž rozhodla oslabit svou domácí měnu.
Singapur se svezl na vlně uvolněné monetární politiky
Pomyslným vrcholem je pak samotná Evropská centrální banka, která se zavázala k intenzivnímu a co se týče konce otevřenému programu nákupu vybraných aktiv. Tento krok učinila i přes hromadící se varování, která poukazovala na fakt, že monetární expanze takového rozsahu nepostačí k dosažení udržitelného růstu, nýbrž povede pouze ke zvýšení rizika na finančních trzích. To by pak v konečném důsledku mohlo ohrozit ekonomickou stabilitu a prosperitu, jako se tomu stalo v roce 2008.
Dokonce i Federální rezervní systém, který „předsedá“ ekonomice, jež si vede mnohem lépe než všechny její světové kolegyně, zopakoval svou předchozí rétoriku ohledně trpělivosti v oblasti úrokových sazeb. „Tento postoj bude obtížné udržet, pokud bude i nadále pokračovat už tak robustní tvorba nových pracovních míst v doprovodu tolik žádoucího růstu mezd,“ vysvětluje El-Erian.
Co stojí za opětovným nafouknutím bilance Fedu?
Nové kolo aktivismu světových centrálních bank nereflektuje nic jiného než přetrvávající obavy o ekonomický růst. I přes toto kdysi nemyslitelné množství monetárních expanzí, se světový produkt nadále nachází pod svým potenciálem, který je sám vystaven nebezpečí toho, že bude potlačen. Celou situaci navíc zhoršuje slabá poptávka společně s masivním předlužením. Oba tyto aspekty pomáhají přiložit pod oheň natolik obávané deflaci jak v eurozóně, tak i v Japonsku. V reakci na klesající ceny mohou totiž domácnosti pozdržet svou spotřebu, stejně jako společnosti své investice, a tak vtlačit ekonomiku do sestupné spirály, ze které by se dostávala jen těžce.
Pokud by slabá poptávka a zadlužení byly jedinými problémy ve hře, důsledky posledního kola uvolňování peněžní politiky by byly analyticky jasné. Bohužel to však nejsou jediné problémy. Klíčové překážky ekonomického růstu zůstávají i nadále na scéně a centrální banky je nedokáží řešit samy.
Pro představu, centrální banky nejsou schopny řešit strukturální problémy. Investice do infrastruktury, lépe fungující pracovní trhy a prorůstové rozpočtové reformy, to jsou hlavní motory potřebné pro nastartování robustní a udržitelné obnovy. Avšak ani ty nedokážou zcela vyřešit problém nerovnováhy agregátní poptávky, kterým je v podstatě nepoměr mezi schopností a ochotou domácností, firem i vlád k vyšší spotřebě.
Není tedy divu, že se nástroje monetární politiky staly v procesu dosažení ekonomického růstu, stabilní inflace a finanční stability natolik nespolehlivé. Měnové autority se totiž vydaly na cestu, která je od té „ideální“ na míle vzdálena, což potvrzuje i současná situace připomínající jednu velkou měnovou válku. Jedinou výjimkou je Fed. Všechny ostatní banky se obávají posílení domácí měny jako čert kříže, a proto se nezdráhají intervenovat.
Divergence mezi hospodářskou výkonností a monetární politikou tří světově nejvýznamnějších ekonomik – eurozóny, USA a Japonska – vnesla mezi ostatní, menší, země zmatek. Důkazem budiž překvapivé opatření švýcarské a singapurské centrální banky společně s rozhodnutím Dánska o pozastavení prodeje státních cenných papírů ve snaze snížit sazby a tak vyrovnat rostoucí tlak na dánskou korunu. Samozřejmě nenastane situace, kdy by začaly současně oslabovat všechny měny vůči sobě navzájem. Avšak je možné, že momentální depreciační vlna přetrvá poměrně dlouho. Potřebuje k tomu pouze dvě hlavní podmínky.
První z nich je, že Spojené státy budou i nadále snášet pokračující zhodnocování dolaru a to i přes sílící tlak ze strany amerických společností, které poukazují na negativní dopad silné domácí měny. Vzhledem k tomu, že se američtí tvůrci hospodářské politiky soustředí především na vývoj trhu práce a celkový ekonomický výkon, který zatím není nijak vážně poškozen silným dolarem, zůstane momentální postoj měnové autority alespoň nějakou dobu beze změny.
Druhou podmínkou udržení hromadného oslabování světových měn je schopnost, ne-li přímo ochota, finančních trhů čelit riziku, které nemá svůj původ ve fundamentech ekonomiky. Současná činnost centrálních bank, jak už bylo řečeno, přináší na trhy riziko, například v podobě vzniku finančních bublin. Dokud tedy bude investiční publikum ochotno tomuto riziku čelit, zůstane situace beze změny. Jakmile se však rozhodne opačně, nezachrání trhy sebevětší expanze.
Závěrem El-Erian upozorňuje na to, že takto představená situace nemůže trvat věčně. Dle jeho názoru se centrální banky budou muset jednou stáhnout. Otázkou však zůstává, jak se s tímto ústupem vypořádá samotná globální ekonomika.
