Opět se nacházíme v době, kdy sílí kritika měnové politiky. Nevztahuje se pouze k České národní bance, ale i k ostatním měnovým autoritám, zejména k těm největším, u nichž je měnověpolitický přístup extrémně opatrný. A právě to je vzhledem k současné inflační situaci trnem v oku mnoha lidí. Bohužel, ve velké většině případů je tato kritika spojená s neznalostí.
Nejčastěji je slyšet, že měnová politika může za současnou inflaci. To je pravda, měnové autority v tom ale nejsou samy. Covidová krize byla unikátní ve své rychlosti. V podstatě během pár dní jsme byli svědky úplného uzavření velké části ekonomiky. Zbytek sice „fungoval“, ale rozhodně nešlo o běžnou situaci vzhledem k plošné povaze restrikcí. Nabídkový šok se tak postupně přetransformoval v poptávkový, přičemž úroveň nejistoty byla vysoká, zejména vzhledem k minimu informací o viru.
Nabídkový šok měnová politika nevyřeší. Na ten poptávkový ale reagovat umí. A tak se stalo, a to v maximální možné míře navázané nejen na již zmiňovanou nejistotu, ale i na rychlost ekonomického propadu a zpomalení inflace, potažmo strachu z možné deflace. Nemáme sice možnost srovnání, předpokládám však všeobecnou shodu, že pokud by takto rychlá reakce nepřišla, náklady krize by byly mnohem větší, než ve výsledku byly.
Vedle měnové politiky reagovala i politika fiskální. Kombinace obou pak přispěla k velmi rychlé obnově poptávky, kterou navíc urychlil i začátek očkování a znovuotevírání ekonomiky. Výsledkem byla maximální podpora ze strany hospodářské politiky jakožto reakce na jednu z nejrychlejších a nejintenzivnějších exogenních krizí v lidské historii. Obnovu teď pozorujeme na obou stranách, tedy na nabídkové i poptávkové, avšak u druhé zmiňované je výrazně silnější než u první.
A tím se dostáváme k jádru problému. Centrální banky a vlády podpoří firmy i domácnosti, nedokážou však nafouknout fyzický svět ve formě ze dne na den postavených nových továren na čipy, stejně tak nedokážou urychlit těžbu komodit nebo zlepšit počasí. Obě instituce tak stojí za prostředím, které podporuje rychlou obnovu poptávky. Pokud by ho však nevytvořily, troufám si říct, že mnoho z nás by se teď nemělo tak, jak se má.
To znamená: Ano, centrální banky mohou za dnešní inflaci, stejně jako vlády. Jakmile ale ukážete jednu stranu mince, je potřeba ukázat i tu druhou. A ta je z výše zmíněného poměrně jasná.
Další kritika, ta nejaktuálnější, se týká doby udržování akomodativní měnové politiky. Poslední měsíce ukázaly rozchod měnových autorit z rozvíjejících se trhů a těch z vyspělých. Naprostá většina měnověpolitické normalizace s důrazem na zvyšování sazeb stojí za centrálními banky z emerging markets, včetně ČNB, zatímco ty největší jednají s mnohem větší opatrností.
Obě skupiny se potýkají s proinflačními nabídkovými tlaky, přičemž u rozvíjejících se trhů bývá společným znakem napjatý stav na trhu práce, který je obvykle zdrojem poptávkových inflačních tlaků. U vyspělých ekonomik je dle pozorování ona poptávková strana zatím o něco slabší.
Jak nedávno uvedla ECB, výraznější mzdové tlaky v eurozóně nepozoruje. V USA se trh práce obnovuje pomalu, což stojí zejména za slabou ochotou Američanů vrátit se zpět do pracovního procesu. Data už ale delší dobu ukazují, že zájem amerických firem najímat nové pracovníky sílí, což je základní předpoklad růstu mezd. Asi nejdále je v tomto směru britská ekonomika. V jejím případě je obnova na trhu práce klíčovým důvodem, proč bude Bank of England zvyšovat sazby pravděpodobně ještě letos v prosinci.
Jestliže bychom ve vyspělých ekonomikách viděli obdobnou situaci jako u nás nebo v Polsku, patrně by měnověpolitická normalizace začala i tam. Situace je ale jiná. Proinflační tlaky jsou sice silné, avšak jejich původ pramení na nabídkové straně, která je stále omezena dopady pandemie, a proto se obnovuje citelně pomaleji. Pomaleji, ale přece, což je i důvod víry v přechodnost velké části proinflačních tlaků v globální ekonomice.
Pokud by centrální banky začaly jednat hned, problémy na straně nabídky by to nevyřešilo, stejně slabý by byl vliv i na inflaci vzhledem k jejímu původu. Výsledkem by byl „přiškrcený“ ekonomický růst, což by v kombinaci se zvýšeným tempem růstu cen nepřineslo nic dobrého.
Kritici rovněž tvrdí, že se centrální banky bojí propadu trhů, zejména těch akciových. Ano, to je pravda, jelikož vedle cenové stability sledují i stabilitu finanční. Měnové autority se snaží, aby svými kroky měly co nejmenší dopad na fungování trhů. Primárním cílem ale stále zůstává cenová stabilita, nikoliv snaha o zaručení dalších a dalších zisků pro vybranou část společnosti.
Centrální banky určitě nejsou neomylné instituce. Chybovaly a chybovat budou. Pokud se ale rozhodnete je kritizovat, dělejte tak za předpokladu adekvátní znalosti jejich cílů, fungování, a především na základě znalostí o aktuální ekonomické situaci.
