„Ztracená generace“ – tak se dneska nazývá skupina obyvatel ve věku od 15 do 24 let. Proč si skupina obyvatel spadající do dané věkové kategorie vysloužila tak nelichotivou nálepku? Důvodů by se našlo nepochybně více. V ekonomickém slovníčku to má však jen jedno vysvětlení – vysoká nezaměstnanost mladých. Ano, právě díky velmi špatné schopnosti mladých uchytit se v dnešní době na trhu práce, vzniklo tohle označení. Jsou ale lidé spadající do dané věkové kategorie „ztracení“? Kdo za to může? Mají snad mladí lidé chybný přístup? Selhala výchova? Nebo máme chybně nastavenou hospodářskou politiku?
Každý z nás nejspíš slyšel od starších generací větu: „Takoví jsme nebývali,“ za kterou většinou následuje salva argumentů, proč byla jejich generace lepší. Vedly si starší generace lépe na trhu práce, když byly v dané ohrožené skupině 15 – 24 let? V českých podmínkách před rokem osmdesát devět zcela určitě ano. Ještě, aby ne, když pracovat přikazoval přímo zákon. Nás ale zajímá hlavně vývoj v současnosti. Podle Mezinárodní organizace práce rostla celosvětová nezaměstnanost mladých od roku 1998 do roku 2008 v průměru o 100 tisíc osob ročně. Nicméně v infekčních letech 2008 a 2009, nakažených globální finanční krizí, narostla během jednoho roku celosvětová nezaměstnanost mladých o 4,5 miliónu!
Jeden z problémů, proč se mladá generace nemůže uchytit na trhu práce je, že struktura oborů, které mladí lidé studují, neodpovídá poptávce. Co se s tím dá dělat? Mohla by se aplikovat metoda „Laissez-faire, laissez-passer“, tedy nechat daný problém běžet a čekat, až jej vyřeší trh. A jak si s tímto nelehkým úkolem trh poradí? Nic nejde hned, ale po nějaké době, kdy nastane u konkrétních oborů tristní stav na straně nabídky práce, podnikatel zpozorní a začne konat. Ve světě začíná být běžné, že velké firmy zakládají své vlastní školy, kde si vychovávají své budoucí zaměstnance. Trend zakládání škol pomalu začíná pronikat i do Česka, kde za zmínku stojí třeba Škoda Auto nebo společnost Jablotron podnikatele Dalibora Dědka. Obě společnosti tak reagují na nedostatečnou poptávku a obnovují tak rovnováhu na trhu práce.
Důležitá otázka, kterou si musíme položit je: Která politická strana by šla do voleb s tím, že neudělá nic? Každý politik si jistě dokáže jednoduše spočítat, že mladému nezaměstnanému nemůže říct, ať vydrží, že trh to vyřeší. Proto nastupuje intervencionistický přístup a vlády přichází s celou plejádou záchranných programů, které vyřeší nezaměstnanost jednou pro vždy.
Přeborníkem samozřejmě zůstává Evropská unie, které se rozhodla, že s problémem zatočí jednou provždy. V roce 2011 například poskytla 10 miliard EUR zemím, kde je nezaměstnanost mladých nejhorší, aby mohly dotovat tvorbu pracovních míst. Hned v roce 2012 přišla s dalším programem „Záruka pro mladé“, kdy uvolnila dalších 80 miliard z ESF a to za účelem, aby všichni lidé do 25 let mohli získat během čtyř let od chvíle, kdy ukončili studium či přišli o práci, konkrétní pracovní nabídku. Účinek? Prakticky žádný, nezaměstnanost mladých zůstala oproti roku 2011 prakticky stejná, jen se podařilo držet nad vodou neefektivní odvětví. A taky nelze nezmínit tu „drobnou“ paralelu s tím, že každý občan má právo na práci aneb Česko před rokem osmdesát devět. Můžeme se jen domýšlet, jak by daných 80 miliard EUR ovlivnilo HDP, pokud by nebyly přerozděleny tímto způsobem, ale zůstali v kapsách domácností.
Aby nevypadaly pouze vlády a Evropská unie špatně, zmíním ještě jednu nevládní organizaci – odbory. Mladým lidem odbory velmi ztěžují přístup na pracovní trh. Problémy mladých lidí, které jim zprostředkovaně způsobují odbory, krásně popisuje model Insiderů a Outsiderů (O. Lawrence, L. Summers). Při vyjednávání odborových organizací v podnicích o mzdách, není brána v potaz možnost zaměstnání nezaměstnaných – outsiderů (třeba bývalých pracovníků nebo mladých lidí), díky vysokým požadavkům na mzdový růst pro insidery (aktuální zaměstnance).
Za viníky vysoké nezaměstnanosti mladých nelze považovat jen vlády, odbory či jiné organizace, které se snaží trh práce ovlivňovat. Chyby musíme hledat přímo na straně nabídky práce, v tomto případě lidí ve věku 15 – 24. Dle zaměstnavatelů, chybí mladým lidem hlavně pokora. Mladí lidé mají nepoměrně velká očekávání, co se týče jejich budoucího zaměstnání a platového ohodnocení, která nejsou postavena na reálných základech. Žadatelé o místo často při škole žádnou práci nenavštěvovali a nemají tak žádné pracovní návyky a z pohledu zaměstnavatelů jsou neperspektivními. Mladí lidé, ale díky tomu nemusí být nutně nezaměstnaní, často nalézají práci v jiných oborech a mají platové ohodnocení, které není adekvátní k jejich vzdělání. Dochází tím k tzv. skryté podzaměstnanosti.
Posledním činitelem, který ovlivňuje stav na trhu práce ve věku 15 – 24 let jsou určitě rodiče. Stát může oslabovat motivaci lidí k práci díky vysokým podporám v nezaměstnanosti. Rodiče můžou oslabovat motivace svých „dětí“ díky tzv. nepracovním příjmům. V současné době máme dvakrát větší životní úroveň než v roce 1975, měřeno HDP na hlavu. V roce 1975 dosahovalo HDP v zemích OECD 18 947 dolarů na hlavu, v roce 2014 dosáhlo 37 529 dolarů, tedy téměř dvakrát více. Životní úroveň lidí stoupá. Lidé se mají lépe, generace rodičů se mají lépe a své vydělané peníze investují mimo jiné i do dětí. „Investice“ do dětí pak nemusí vždy padnout na úrodnou půdu a mohou způsobit, že rodiče budou doma místo kýženého vědce, doktora či ekonoma, mít člena „ztracené generace“.
Rozhodnutí, kdo nese hlavní vinu vysoké nezaměstnanosti mladých, jestli vláda, rodiče nebo sami mladí lidé, již nechám na vás.
Téma nezaměstnanosti mladých budeme diskutovat i v druhém díle, který na Roklen24 zveřejníme v neděli.
