Euro zahajuje týden ve ztrátě proti dolaru. Pár krátce otestoval hranici 1,1700 EURUSD, poté část dolarových zisků odevzdal. Z měn regionu je ve ztrátě pouze forint. Koruna se posunula pod úroveň 25,40 za euro.

Zveličovaný strašák deflace

Přelom roku 2008 se nesl ve znamení vrcholící finanční krize a s ní spojeného nebezpečí deflace. Tehdy bylo riziko deflace skutečně aktuální, ne-li přímo akutní. Tato hrozba však byla odvrácena s pomocí soustředěného stimulu poptávky předními světovými ekonomikami spolu se zavedenými opatřeními k stabilizaci problémových bank a k obnovení pořádku globálního finančního systému. Od roku 2010 dosáhl průměr inflace v USA a eurozóně 2 procent, ve velké Británii pak přes 3 procenta, tedy hodnot podle většiny ekonomů reflektujících cenovou stabilitu. Přesto však hrozba deflace nezmizela z agendy centrálních bank a v poslední době je opět a stále více diskutovaným nebezpečím pro ekonomickou stabilitu v Evropě. Je opravdu důvod k takovýmto obavám? Čtvrtina členů Evropské Unie momentálně disponuje klesajícími cenami, přičemž míra inflace u tří čtvrtin členských států nepřekračuje 1 procento.  Je tedy otázkou zda tato data opravdu představují tolik reálnou hrozbu deflace.

Proč se vlastně ekonomové bojí deflace?

Existují dva různé typy deflace, respektive dva různé scénáře vysvětlující pokles cen v ekonomice. Jedná se buďto o deflaci chronickou a nebo  deflaci benigní sloužící k úpravě cen.

Chronická deflace, kterou lze v menší míře dlouhodobě pozorovat v Japonsku, je ta, které se ekonomové obávají nejvíce. Při chronické deflaci ceny v ekonomice klesají trvale a po dlouhou dobu. Spotřebitelé odkládají velké nákupy, jelikož vědí že budou moci nakoupit ty samé věci levněji příští rok. V neposlední řadě se pak chronická deflace prezentuje klesajícími cenami, které zvyšují reálnou hodnotu dluhů, což podkopává finanční stabilitu firem. Ve velké míře byla tato spirála negativních faktorů roztočena v letech 1929-33 v USA, kdy spotřebitelské ceny klesly o čtvrtinu, reálný hrubý domácí produkt o téměř 30 procent a růst míry nezaměstnanosti se vyšplhal až na 25 procent.

Oproti tomu deflace benigní při které dochází k úpravě cen se ceny chovají poměrně staticky, přičemž čas od času přijde jejich propad, který je však kompenzován mírným růstem mezd udržující růst spotřebitelských výdajů a hospodářský růst. Rozdíl mezi deflací chronickou a benigní je ten, že období poklesu cen je krátkodobé a samo o sobě není podnětem vedoucím k destabilizaci důvěry v dlouhodobější cenovou stabilitu a nemá vliv na budoucí inflační konsensus.

Úprava cen byla patrná u některých evropských ekonomik v pokrizovém období. Například v Irsku v letech 2009 až 2010 klesly spotřebitelské ceny o více než 3 procenta. 1% pokles cen zažila v roce 2010 Litva. Jak irská tak litevská ekonomika však procházejí od té doby patrným zotavením. Čím nižší je míra inflace, tím je pravděpodobnější úprava ceny spojená s přechodnou dobou deflace.

Vše nasvědčuje tomu, že současná situace poklesu cen v Evropě má mnohem blíže k deflaci benigní, než k deflaci chronické. Napříč členskými státy Evropské Unie lze momentálně hledat 7 ekonomik, u kterých je patrný roční pokles cen. Jedná se o Bulharsko, Řecko, Chorvatsko, Kypr, Maďarsko, Portugalsko a Slovensko. Většinou tedy malé ekonomiky, které kolektivně představují méně než 5 procent HDP Evropské Unie. Důležitým faktem je, že evropská ekonomika zažívá růst. HDP v eurozóně je o 0,9 procent vyšší než tomu bylo před rokem a o 1,4 procenta vyšší, bereme-li v potaz všechny členské státy Evropské Unie.     

Chápat momentální deflaci jako problém související s eurem je také mylnou představou. Ze sedmi zemí, kde je patrný pokles cen, jsou čtyři v eurozóně a tři se nacházejí mimo ní. Nahlédneme-li na to poměrem, deflace je větší problém ekonomiky nevyužívající euro (tři z 10) než pro členské ekonomiky eurozóny (čtyři z 18).

Mimoto, některé z Evropských ekonomik momentálně zápasí s výraznými strukturálními problémy. Nejvíce akutní situace je momentálně v Řecku a na Kypru, přičemž také Španělsko, Portugalsko, Itálie, a Francie se stále potýkají s následky finanční krize. Zbytek Evropy, včetně Německa, Velké Británie, velké části východní Evropy a Skandinávie je však v mnohem lepší pozici, což lze ostatně pozorovat na jejich zdravém růstu.

Co z toho tedy vyplývá?

Namísto neustálých diskuzí, soustřeďujících se na svým způsobem zveličený problém deflace, by se ekonomičtí pohlaváři měli zaměřit  na diskuze o možných způsobech restrukturalizace a přizpůsobení se například francouzské ekonomiky nebo ekonomik jižní Evropy novým normám globální ekonomiky a patrné dominanci asijsko-pacifické oblasti, kde se nachází 60 procent světové populace. Takovýto proces by vyžadoval kompletní reformu pracovního trhu, deregulaci a výraznou restrukturalizaci podniků v daných ekonomikách.

Přesto však momentálně často slyšíme, že hlavní hrozbu evropské ekonomiky je deflace, přičemž nerozlišovujeme mezi deflací negativní, způsobenou behaviorální psychologií, a deflací plynoucí ze zefektivnění výroby a inovace, která lze být brána jako pozitivní pro ekonomiku. I když s určitostí nelze zařadit momentální pokles cen do té či oné kolonky, je potřeba mít na paměti fakt, že svět se neustále vyvíjí a pokles cen vždy nemusí hned znamenat ekonomickou hrozbu. Je otázkou zda veškerá pozornost upřená na deflačního strašáka svým způsobem spíše neškodí evropské ekonomice. Momentální rozpoložení nahrává tomu, že ano a že onen deflační strašák odvádí pozornost od věcí mnohem důležitějších tedy nezbytných procesů strukturálních změn a reforem, které by v tomto momentě měli být pro Evropu primární.

Newsletter