Favorit

Dny dolaru jsou sečteny. Opravdu?


10:07 • 12. června 2014

Zejména od počátku finanční krize stupňují Čína i Rusko, stejně jako některé jiné státy, své volání po omezení role dolaru jako globální rezervní a obchodní měny číslo jedna. V té souvislosti znějí dokonce i hlasy, že dny, kdy se dolar těšil takto výsostnému postavení, budou brzy sečteny. Letmý výlet do dějin napoví, že v novověku zastávaly role stěžejní rezervní měny postupně portugalské, španělské, nizozemské, francouzské a konečně britské peníze. Právě ty v roli referenční měny nahradil na sklonku druhé světové války americký dolar. Ačkoli žádná rezervní měna tedy zjevně nedisponuje svým privilegiem „na věky věků“, odepisovat dolar, či jen pochybovat o jeho stávajícím postavení, je dost předčasné.

Třeba i proto, že rezervní měnou se dané oběživo nestane „přes noc“. Ještě mnoho let poté, co se Spojené státy staly největší světovou ekonomikou, fungovala coby stěžejní rezervní měna britská libra. Dolar ji nahradil vlastně až v roce 1944, kdy proběhla jednání v Bretton Woods, která ustavila podobu poválečného finančního uspořádání světa. Určitá měna získává svůj status měny rezervní širokým, spontánním konsensem bankéřských kruhů. Klíčovým kritériem jim je, aby ekonomika, v níž se rezervní měnou platí, byla dostatečně silná a stabilní.

 

Čína jako z porcelánu

V loňském roce vyprodukovala ekonomika Spojených států zboží a služby celkem za 16,7 bilionu dolarů. I pokud bychom sečetli hrubý domácí produkt čínské a ruské ekonomiky v loňském roce, získaná cifra, 16 bilionů dolarů, stále nebude stačit na tu americkou. Je třeba však vzít v potaz i to, že Čína a Rusko mají dohromady přibližně 4,8krát více obyvatel než Spojené státy. Zohledníme-li počet obyvatel, Čína a Rusko by musely produkovat zhruba pětkrát tolik, aby se síla jimi tvořené ekonomiky rovnala současné síle ekonomiky americké. Jakkoli Čína stále ještě masivně roste, tempem přes sedm procent ročně, a jakkoli je Rusko, jak známo, nesmírně bohaté na zdroje energií, zpětinásobení produktu jejich ekonomiky je hudbou daleké budoucnosti. Navíc Spojené státy porostou mezitím rovněž, byť téměř jistě ne čínským tempem, tudíž Čína i Rusko musí v porovnání s dnešním stavem zvýšit svůj výkon vlastně ještě více než pětinásobně, aby se síla jejich ekonomiky mohla poměřovat se sílou té americké.

To jsme však zatím pouze u prvního z kritérií, na jehož základě je „vybírána“ rezervní měna. Zejména v Číně je sice zachování stability tím z vůbec nejústřednějších úkolů establishmentu, jejž se v posledních desetiletích daří plnit, ovšem zatím to zjevně nestačí k tomu, aby říše středu byla viděna jako dlouhodobě stabilní region.

„Čína je jako čínská váza. Její společenský systém je pevný, ale křehký,“ řekl mi v nedávném rozhovoru lord Meghnad Desai, britský ekonom indického původu, znalec asijských ekonomik. „Čína je superstabilní země, která se ale kdykoli může náhle zhroutit. Prasknout, jako když porcelán spadne na zem,“ dodal. V Číně, jak podle něj ukazuje historie, se něco náhle přihodí a země se ocitne třeba na dlouhá léta v chaosu. „Zatím je všechno v pořádku a mocenská přepřáhnutí probíhají poměrně hladce. Ale cítím, že tam nervozita houstne.“ Jedním z důvodů houstnutí je prý rozbujelá korupce, zejména v nejvyšších patrech čínského politického života. Čína se ale potýká s mnoha dalšími, potenciálně destabilizujícími problémy, například s takzvaným stínovým bankovnictvím, možnou nemovitostní bublinou a dalšími jevy, které mohou zažehnout hlubokou ekonomickou krizi (v Číně platí, že krizí je už stav, kdy by její ekonomika rostla třeba jen dvěma či třemi procenty ročně, nikoli sedmi či osmi jako v současnosti). Ta by ohrozila probíhající proces přesunu až jednoho milionu obyvatel měsíčně z venkova do měst, odkud už by byl jen krůček třeba k osudovým občanským bouřím.

 

Euro a válka

Krach Lehman Brothers v roce 2008 a související finanční krize samozřejmě otřásla pověstí Spojených států. A to se přitom již dlouho před rokem 2008 hovořilo o problému dvojího deficitu nejsilnější světové ekonomiky, jak toho obchodního, tak rozpočtového. Po krizi zabředly Spojené státy do rozpočtového deficitu ještě hlubšího, zatímco Čína je ukázkovým představitelem přebytkové ekonomiky. Podstatnou část svých přebytků ale investuje do amerického dolaru, například v podobě investic do dluhopisů vlády USA. Říše středu je největším světovým věřitelem Spojených států – pevninská Čína drží téměř 1,3 bilionu dolarů amerického dluhu (a podle některých spekulací ještě o dalších 700 miliard více) a Tchaj-wan dalších 176 miliard dolarů. Tedy zjevně i Peking samotný stále smýšlí o americkém dolaru jako o jasné jedničce mezi rezervními měnami. Propad dolaru, způsobený například ztrátou jeho statusu rezervní jedničky, by při současné úrovni objemu jeho držby Pekingem značil právě i značné zchudnutí největší asijské ekonomiky. To je další faktor, který přispívá k tomu, že dolar bude rezervní měnou číslo jedna ještě dlouho, navzdory deficitnímu rázu americké ekonomiky, navzdory finanční krizi.

Sečteno, podtrženo, Čína – a to dokonce ani ve spojení s Ruskem – nevykazuje zdaleka takovou ekonomickou sílu jako Spojené státy. Ačkoli je přebytkovou ekonomikou, potenciálně destabilizující prvky jsou v ní přítomné rovněž. Nestačí navíc, když její měna – jüan – bude stejně dobrá jako dolar, musí být lepší. Dokud bude „jenom“ stejně dobrý, lidé budou mít stále tendenci zachovávat status quo, neriskovat zbytečně neozkoušenou novotu, jež neskýtá jasnou výhodu. Samozřejmě, do hry mohou vstoupit i jiné než ekonomické motivy, třeba politické, avšak i z geopolitického hlediska jsou Čína, případně Čína s Ruskem, stále jen malými pány na to, aby mohly tlačit jiné suverénní státy k rozšířenějšímu užívání měny, která je zatím evidentně mnohem slabší a méně jistou sázkou než zavedené rezervní měny typu dolaru nebo případně eura.

Ve skutečnosti je to možná právě jenom euro, a nikoli jüan či jiná měna, jímž se jistá část kruhů amerického establishmentu cítí momentálně ohrožena. „Mnozí američtí ekonomové, včetně laureátů Nobelovy ceny, projekt eurozóny stále jen kritizují,“ řekl mi před pár lety v rozhovoru Robert Mundell, kanadský ekonom, laureát Nobelovy ceny. „Nemají totiž euro rádi. Nepřejí si, aby bylo zdatným rivalem dolaru. Je to o prosazování vlastních zájmů: nehledí na to, co je dobré pro svět, nýbrž na to, co je dobré pro ně samé.“ Jednomu z ekonomů, které Mundell kritizoval, Martinu Feldsteinovi, je dokonce připisován výrok, že euro povede k občanské válce v Evropě, jímž měl v druhé polovině 90. let zaznít v jeho textu pro prestižní magazín Foreign Affairs. Nutno však dodat, že když jsem se samotného Feldsteina tázal, jak to tímto svým výrokem myslel, odvětil, že jen v tom smyslu, že měnová unie není zárukou míru, jak se nechávali slyšet někteří z duchovních otců jednotné měny, třeba německý exkancléř Helmut Kohl, a že i Spojené státy si zhruba po osmdesáti letech trvání vlastní měnové unie prošly občanskou válkou. „Editoři magazínu Foreign Affairs dali tomu textu titulek ‚Euro a válka‘. Jistě to napomohlo prodeji,“ ozřejmil nakonec Feldstein zásadní příčinu toho, proč je jeho výrok zjevně překrucován.

Ať tak či onak, dolar dnes tvoří zhruba dvě třetiny světových devizových rezerv. O zbylou třetinu se ze tří čtvrtin dělí právě euro o z menší části pak další měny jako japonský jen nebo britská libra. Ani euro, navzdory tomu, že je platidlem druhé největší světové ekonomiky podle nominální výše hrubého domácího produktu, tedy zatím příliš dolar neohrožuje. A to je navíc pokračovatelem dvou někdejších rezervních měn, německé marky a francouzského franku. Čínský jüan pokračovatelem žádné z rezervních měn není. Teze o tom, že může ohrozit výsostné postavení dolaru, jsou tedy po přihlédnutí nejen k výše uvedenému zatím jen pouhou fantazií.  

Napsat autorovi RSS

Lukáš Kovanda, Ph.D., je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. Přednáší na Vysoké škole ekonomické a Vysoké škole ekonomie a managementu, působí jako ekonomický expert Platformy pro internetovou ekonomiku a zasedá ve správní radě think-tanku Prague Twenty, jejž dříve vedl z pozice výkonného ředitele. Je autorem řady populárních i odborných ekonomických článků. V minulosti působil jako ekonomický konzultant, dále jako hlavní analytik časopisu Týden a deníku Lidové noviny. Řídil redakci ekonomického týdeníku Profit. Publikoval víc než stovku osobních rozhovorů s předními světovými finančníky a ekonomy včetně mnoha laureátů Nobelovy ceny. V roce 2009 vyšla jeho první kniha Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, v roce 2011 pak navazující Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize. V roce 2012 vydal „učebnici pop-ekonomie“ s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé, která se dočkala i slovenského překladu. O rok později mu vyšla další pop-ekonomická kniha Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano. V roce 2014 na Slovensku vydal knihu Šťastie je krásna věc

Přejít na diskusi

Top zprávy




Diskuze k článku
comments powered by Disqus