ČNB zpomaluje konvergenci k vyspělému světu

Více jak dva roky od začátku kurzových intervencí ČNB se opět prohloubila debata o jejich smyslu a účinnosti. Ta se bohužel vždy zasekne na dosti fundamentalistickém postoji zejména představitelů ČNB, kteří stále dokola tvrdí jedno a to samé. Čerstvě to přiživil ve svém rozhovoru pro časopis Ekonom i pravděpodobný nástupce na funkci guvernéra Jiří Rusnok, který dokonce prohlašuje, že intervence budou zřejmě pokračovat i do roku 2017 a že nedopustí výrazné posílení koruny.

To i přesto, že vůči intervencím se staví dokonce  vysocí ústavní činitelé a v poslední době se začaly objevovat i kritické hlasy od bývalých významných představitelů ČNB a shodou okolností i ze Švýcarska, které má s intervencemi velmi čerstvou negativní zkušenost. Právě tento rozhovor s hlavním ekonomem švýcarské finanční skupiny Swiss Life Marcem Brütschem, který zdůraznil zásadní roli tržně silné měny v dopadu na inovace, konkurenceschopnost a efektivitu ekonomiky, konečně přinesl nějaký nezaujetý zahraniční pohled na českou realitu. Všimněme si, že těmto otázkám se současní představitelé ČNB vyhýbají jak čert kříži s odkazem na svůj mandát cenové stability. Prakticky neznáme názory představitelů ČNB na nutný negativní vliv manipulace s cenovým mechanismem (a o to více v malé otevřené ekonomice v případě kurzu) na rozhodování podnikatelů o investicích a celkovou efektivitu národohospodářské alokace zdrojů v kontextu reálné konvergence a posunu v rámci mezinárodních hodnotových řetězců. V minulém roce jsem se tomuto tématu též podrobně věnoval ve svém článku Devalvační neomerkantilismus ČNB

Celé téma je v tomto momentě podle mě dobré posunout do mnohem komplexnější roviny, ale zároveň se to pokusím vysvětlit na veřejnosti více srozumitelném příkladě. Víceguvernér Mojmír Hampl na konci minulého roku publikoval článek: Reformy netřeba, fungujeme dobře, kde mimo jiné říká, že za účelem udržení zhruba konstantní kupní síly peněz  „Centrální banka ovlivňuje cenovou hladinu – obrazně hladinu vody v rybníce – tak, aby lodě (firmy a lidé) ani nezůstaly na suchu, ani se s nimi voda nepřevalila přes hráz. To v jednotlivých ročních obdobích znamená přidávat či ubírat různé množství vody, tedy peněz. Žijeme v systému elastických peněz.“ Pan víceguvernér v tomto momentu ale paradoxně přesně vystihl tu skutečnost, proč je dlouhodobě reformy třeba a nefungujeme dobře. Právě elastičnost peněz je největším problémem celého dnešního finančního světa a má to mimo jiné velkou souvislost právě i se zaváděním měnového režimu stabilizace spotřebitelské inflace, jelikož se od té doby ve světě výrazně prodloužily délky finančních cyklů oproti vývoji reálné ekonomiky. To například přímo zdůrazňuje třeba i Claudio Borio, šéf měnové a ekonomické sekce Banky pro mezinárodní platby, tedy centrální banky všech centrálních bank, který danou věc přímo spojuje i se změnou měnového režimu. Já jsem se tomuto tématu teoreticky věnoval třeba ve stati v Politické ekonomii.

Pojďme ale využít příkladu vody v rybníce a ukážeme si, v čem je fundamentalistická politika centrálních bank zaměřená výhradně jen na udržování konstantní hladiny v rybníku systémově špatná. Claudio Borio v minulém roce například na pařížské výroční přednášce „Liberté, Égalité, Fragilité” poukázal na achilovy paty současného mezinárodního excesivně elastického finančního systému a mimo jiné zdůraznil, že měnové politiky mají tendenci výlučně spolehát na makroprudenční regulaci, a nepoužívat nástroje měnové politiky při snaze zabraňovat dlouhodobému bobtnání finančních nerovnováh („Temptation to rely exclusively on MaP measures“). Tedy rozhodně si na rozdíl od víceguvernéra Mojmíra Hampla nemyslí, že by současný systém nepotřeboval změnu – naopak. Tento moment je v současné intervenční situaci o to pikantnější, pokud vezmeme do úvahy například prezentaci šéfa finanční stability ČNB Jana Fraita , který mimo jiné v prostředí nízkých úrokových sazeb u malých otevřených ekonomik (na rozdíl od větších a uzavřenějších) vidí právě v posilování kurzu důležitý nástroj pro tlumení finančních excesů. Je pak otázka, jestli už jen z tohoto důvodu ČNB nerozhodla naprosto neodpovědně, jelikož české ekonomice svými intervencemi ubírá přirozený ekonomický mechanismus, který dokáže zabraňovat plíživým narůstáním finančních nerovnováh. A současná manipulace s úroky a kurzem, je právě ten toxický koktejl, který ještě více prohlubuje elastičnost systému a namísto toho zvyšuje tempo zavádění bankovních regulačních opatření. To je naprosto systémově špatně, negativně to působí na banky, zvyšuje to náklady, morální hazard regulace a zejména to díky manipulaci s relativními cenami a směnnými relacemi nutně drasticky poškozuje efektivitu národohospodářské alokace zdrojů.

Ukažme si to tedy konečně na příkladu rybníka od pana víceguvernéra. Právě to, že lodě (lidé a firmy) jsou před krizí zmateni tím, že voda má stabilní hladinu (stabilní spotřebitelská inflace), tak jsou méně obezřetní v tom, jak rychle plout a kde třeba postavit marinu. Najednou byla konstantní vodní hladina a tak se vyplatilo mít více přístavišť i v místech, které historicky nebyly vhodné právě kvůli méně stabilní hladině a průtoku vody. Začínají se stavět méně odolné, ale za to o to majestátnější lodě. A jelikož je větší provoz, tak se najednou vyplatí i budovat kanály a zvětšovat prostor pro vodu. Jelikož je ale udržována stále stejná stabilní hladina, tak se vodní svět stále rozšiřuje a lodě se tak dostanou až k místům, které v minulosti byly těžko představitelné. Najednou je též v bezprostřední blízkosti za hrází mnohem větší masa vody, než v minulosti. Některé iracionality při stavbách přístavišť, lodí a zvýšenému provozu na vodě jsou hráznému (čili centrální banka) postupem doby natolik zřejmé, že začíná tušit, že by to dlouhodobě nemuselo dopadnout dobře. Jelikož si ale fundamentalisticky myslí, že stabilní hladina je jediné dobro, zavede regulaci provozu, aby lodě nezneužívaly klidné a stabilní hladiny k neefektivním a příliš rychlým plavbám (čili pomyslná bankovní regulace). Ty jsou ale zaměřeny už jen na negativní symptomy toho, co způsobila předchozí politika udržování stabilní hladiny za každou cenu – neefektivní investice do typu, počtu a velikosti lodí a umístění, struktury a velikosti přístavišť. Kdyby k tomu nedocházelo, tak se budou stavět odolnější lodě pro případ více nestabilní hladiny a provoz lodí tak bude přirozeně regulován mnohem efektivněji. Bude též větší tlak na to, aby se lodě více inovovaly ne ve směru pompéznosti, ale ve směru efektivnější a bezpečnější plavby. A co hůře, regulace hrázného vedou k tomu, že někteří kapitání lodí znají vodní plochu lépe než hrázný a dokážou se tak díky tomu, že ostatní regulace respektují, plavit někdy mnohem nebezpečněji než ostatní.

Pro malé rybníčky a hráze ale většinou existuje ještě jeden mechanismus, díky kterému se i přes udržování stabilní hladiny nemusejí být excesy zase až tak hrozné oproti velkým přehradám. Vždy je totiž možné koupit pro rybník nějaké příhodnější lodě odněkud, kde je se stavbou efektivnějších a kvalitnějších plavidel, přístavišť a loděnic větší zkušenost. Zejména v situaci, kdy loděnice kolem rybníka vyrábějí zejména díly pro lodě na větších přehradách. Úplně nejhorší ale je, pokud hrázný začne zvýhodňovat montážní linky kolem rybníka tím, že uměle směnný kurz, za kterou se obchoduje mezi rybníkem a velkou přehradou. Dílny v přístavištích sice díky tomu najednou začnou bohatnout v místní měně, ale přestanout mít tendenci více inovovat a k tomu stoupnou náklady na pořízení kvalitnějších lodních technologií od přehrady. O to hůře pak bude celý vodní svět rybníka odolnější v případě nějaké velké bouře a výkyvu. Hrazný ale bude i přes to až do svého konce tvrdit, že jen  v různých ročních obdobích přidáváním či ubíráním množství vody zajišťuje klidnou a stabilní vodní hladinu.   

Newsletter